Příběh: Dělnický dům
Když jsem vstoupil do dělnického domu, vzduch mi v hrudi zůstal jako vlepený – ne z tepla kamna, která v zimě vyplňovala sál, ale z něčeho jiného, co se nedalo uchopit. Na jevišti, kde dříve stáli řečníci s červenými knížkami a nadávali na továrníky, ležela roztrhaná kopie *Práce*, jejíž stránky se vznášely ve vzduchu, jako by je někdo právě odtrhl od stolu. Na podlaze, tam, kde stály lavice, se rozlitý čaj ztuhl do bílých pruhů, jako by ho někdo vykreslil tužkou.
„Paní Hanzlová!“ zavolal jsem, ale nikdo neodpověděl. V kanceláři vedoucího klubu, kde dnes visí plakáty na výstavy, stál u stolu muž v černém fraku, který mi zády zakrýval světlo z okna. Dlouhé prsty si hrál s bronzovým perem, jako by psal dopis, který nikdy neodeslal. „Kdo jste?“ zeptal jsem se, ale on jen zvedl hlavu – a jeho oči byly prázdné, jako vyprázdněné sklenice po pivu v klubovně.
„Já jsem tu už byl,“ řekl hlasem, který zněl jako staré hodiny v kostele, které nikdy nesprchaly. „V roce třicet pátém. Když sem přišli ti z Chronotechny a vzali si náš dům.“ Pak se obrátil k oknu a ukázal na ulici, kde se mezi domy vynořila postava ženy v dlouhém šatě, která se rozplynula ve vzduchu, jakmile na ni upřel jsem pohled. „Ta tam byla vždycky. Čeká.“
V tu chvíli jsem ucítil, jak se mi ledové prsty dotýkají krku. Za mnou stála stará žena s bílými vlasy, která se opírala o dřevěnou hůl. „Ty jsi ten nový kněz z Olomouce, co se zajímá o dělnické domy?“ zeptala se, aniž by se na mě podívala. „Tak ti povím, co se stalo ten večer, kdy sem přišli ti muži s kufry plnými papírů. Říkali, že dům prodali, ale my jsme věděli, že to není pravda. Protože když odešli, zůstal tu on.“
„On?“ zeptal jsem se, ale ona už se obrátila k oknu, kde se objevila další postava – tentokrát mladík v dělnické košili, který se usmíval, i když mu chyběla polovina tváře. „To je Franta Vávra,“ řekla paní Hanzlová. „Zavraždili ho před tímto domem v roce dvaceti osmém. Nikdo neví proč. Ale on tu je. A ona tam.“ Ukázala na ženu v šatě, která se opět vynořila, tentokrát s dítětem v náručí, které zmizelo, jakmile se k němu přiblížila.
„Proč?“ zeptal jsem se, ačkoli jsem věděl, že odpověď nechci slyšet.
Paní Hanzlová se usmála bez úsměvu. „Protože tento dům nikdy nebyl jenom budova. Byla to mysl. A mysl se nemůže vzpamatovat.“
Když jsem se ohlédl, muž v fraku byl pryč. Na jeho místě leželo pouze pero, které se pomalu otáčelo ve vzduchu, jako by ho někdo stále držel. A venku, za oknem, se ženy a muži v dělnických košilích procházeli ulicí, aniž by mě viděli. Jako bych byl sám.
Když jsem opustil dům, vzduch voněl po starém papíru a prachu, ale také po něčem živém – jako by sem někdo nedávno přinesl květinu a zapomněl ji. Na prahu jsem se zastavil a podíval se zpět. Ve tmavém nároží, kde se setkávají Masarykova a Krampolova, stála žena v šatě a čekala. V ruce držela svíčku, která nehořela.
A já jsem věděl, že když sem příště přijdu, bude tu stále. A já s ní budu mluvit. I když nikdy nebudu vědět, co mi řekne.