Příběh: Děpoltovice
Krev na kamenných schodech
Když Jitka z Jonu vstoupila do sálu, vzduch jí ztěžkl v hrdle jako ztuhlá medovina. Na stole ležely roztrhané listiny, inkoust ještě vlhký, a mezi nimi — rozsekaný prst, který se v koutku skvrnily krví ještě třásl. *„To není moje práce,“* sykl na ni Jan Ratibořský ze Chcebuze, tváří zakrytou stínem pláště, který visel na sloupu jako mrtvola. *„Ale ty jsi tu byla poslední.“*
Jitka neodpověděla. Věděla, že na zámku nikdo neslyšel její kroky po dřevěných schodech, které praskaly pod každým tlakem jako suché kosti. Věděla také, že dveře do sklepa se zavřely samy, když se k nim přiblížila. *„Není to sklep,“* šeptala si, když prsty dotkly studené kamene. *„Je to hrob.“*
O týden později našli Jana Ratibořského v lese u potoka, kde se kdysi pálily čarodějnice. Ležel na zádech, oblečený do černého oděvu, který mu nepatřil — ten byl z hrubého plátna, jako nosí ho poddaní při pohřbu. V ruce držel kousky papíru, které se rozpadaly na prsty jako shnilé listí. *„Zaplatil jsi za to, co jsi ukradl,“* pronesla stará Věra z Děpoltovic, když se nad ním sklonila. *„Ale nikdo neví, co jsi ukradl.“*
Zámek stál dál, jako by nic. Nový majitel, ten saský kníže, nechal přistavět křídlo, aby zakryl praskliny ve zdi, kde se zdálo, že někdo šeptá. Dřevěné trámy v podkroví se ohýbaly, když venku foukal vítr, a v noci se ozývaly zvuky, jako by někdo tahal za řetězy. *„To jsou jen vrtule,“* říkali sedláci, když se ptali, proč se jim v ústech hromadí prach, když projíždějí kolem. *„Ano,“* odpověděla jim stará Věra, když ji chytili za ruku. *„Ale vrtule neberou duše.“*
Roku 1645, když zámek koupil kníže, našli v podzemí kostru s prstencem na prstu — ten samý, který Jan Ratibořský nosil, když ho našli u potoka. Na prstenci byl vyryty nápis: *„Neodpouští.“* Nikdo neví, komu patřil. Nikdo neví, kdo tam ležel předtím, než tam přišel Jan. A nikdo se už neodvážil ptát, proč se v zimních nocích na věžičce nad starým zámkem objevují stíny, které se podobají ženě v bílém šatu, která se opírá o zeď a čeká.
Dnes tam stojí penzion. Hosté si stěžují na studený vzduch, který vane z chodeb, i když okna jsou zavřená. Někdy ráno najdou na stolech roztrhané listiny, jako by je někdo hledal. A když se podívají ven, uvidí, jak se na zdi nad vchodem objevuje nová skvrna — tmavá, jako by někdo prolil inkoust. *„To je jen vlhkost,“* říkají majitelé. *„Ale vlhkost nepláče.“*
A tak tam stojí Děpoltovice, jako by čekalo. Čeká na toho, kdo se odváží sestoupit do sklepa, který není sklepem, a podívat se na kostru, která tam leží s prstencem na prstu. Čeká na toho, kdo se odváží zůstat v noci a poslouchat, jak někdo šeptá za zdmi. *„Zaplatil jsi za to, co jsi ukradl.“*
A pak už jen ztichne. Zdi to pamatují. Ale nepromluví, dokud někdo nepřijde a nezeptá se. A dokud se někdo neodváží jít dolů.