Příběh: Dětská nemocnice
„Doktor Vondruška, ten chlapec z pavilonu Y má horečku, ale jeho teploměr se nerozsvítí.“
Sestra Alžběta Hanzlíková držela skleněnou tyčinku mezi prsty, jako by se obávala, že se jí rozpadne na prach. Místnost voněla dezinfekcí a něčím sladkým, jako by někdo zapomněl vložit do roztoku trochu medu. Venku, za okny s ocelovými mřížkami, se rozprostíralo Černá Pole v březnovém šeru, kdy se mraky převalovaly nad Lužánkami jako šedé plachty. Alžběta si otřela pot z čela a podívala se na hodinky s kovovým páskem. Bylo po jedenácté, ale v nemocnici nikdy nebylo pořádně čas.
„Zkuste ho znovu,“ řekl doktor Vondruška a nechal si unaveně spadnout brýle na nos. Jeho ruce, pokryté jemnými jizvami od starých operací, se třásly. „Včera to fungovalo.“
Alžběta se naklonila nad postýlku. Chlapec ležel s otevřenýma očima, ale nehnul se. Byl to devítiletý Honza Malý, syn továrního dělníka, který přišel před týdnem s kašlem a od té doby už nepromluvil. Teploměr v jeho ústech zůstal tmavý, jako by byl vybitý. „Paní sestra, proč mi nechcete říct pravdu?“ zeptal se najednou Honza slabým, ale jasným hlasem. „Vím, že jsem mrtvý.“
V místnosti ztichlo. Dokonce i sestřička Ludmila, která právě přinášela čaj, nechala šálek na stole a upustila lžičku. Ta zvonivě dopadla do porcelánu.
„To je nesmysl,“ řekl doktor Vondruška, ale jeho hlas zněl jako papír, který se třese. „Ty jsi jenom nemocný, Honzo. A my tě vyléčíme.“
„Ne, pane doktore,“ odpověděl chlapec a jeho prsty se lehce dotkly Alžbětiny ruky. „Já už jsem dlouho tady nejsem. Slyším hlasy z chodeb, které nikdo nevidí. A ten pavilon Y… ten tam není takový, jak ho vidíte.“
Alžběta pocítila, jak se jí ledový prst proklouzne pod kůži. Pavilon Y byl nejmodernější část nemocnice, postavený v padesátých letech s těmi širokými terasami a výhledem na město. Každý den tam procházeli lékaři a sestry, každý večer ho osvětlovalo slunce od západu. Ale Honza mluvil o něčem jiném. O stínu, který se pohyboval za sklem, o dveřích, které se otevíraly samy, kdyby nikdo nešel.
„Ty jsi unavený, Honzo,“ řekla Alžběta a snažila se, aby její hlas zněl klidně. „Zavři oči a spěcháme ti dát léky.“
Chlapec však jen usmál. „Víte, proč se teploměr nerozsvítí? Protože mě už nic neohřívá. A vy… vy mě vidíte, protože mě chcete vidět.“
Doktor Vondruška se náhle zvedl ze židle. „To stačí,“ řekl hrubě. „Sestra Hanzlíková, odveďte ho zpátky. A pozor na to, abyste mu nedávala žádné další historky.“
Ale když Alžběta Honzu odvážela, zastavila se u okna. Venku se rozprostíralo Černá Pole, kde se mezi stromy a budovami kroužil mlha. A v jednom okamžiku, když se podívala přímo na pavilon Y, viděla, jak se na jedné z teras pohybuje postava v bílém plášti. Nebyla to žádná sestra, žádný lékař. Stála tam jen tak, nehybně, a dívala se dolů, kam se dneska už nikdo nedívá.
Alžběta sevřela pěst. Věděla, že by měla zavolat, že by měla někomu říct. Ale něco ji zadrželo. Něco, co jí šeptalo, že ten pavilon Y skrývá víc než jen nemocné děti.
A když se Honza Malý probral z mdlob, už tam nebyl. Teploměr na stole byl studený. A na jeho postýlce ležela jenom jedna věc – malý, vyřezávaný křížek, který nikdo nepoznal.
Dneska už pavilon Y stojí prázdný, opuštěný. Někteří říkají, že se tam děti neumírají, ale jenom čekají. A že když se podíváš na terasu v pravý večer, uvidíš je tam stát – bledé, klidné, jako by čekaly, až někdo přijde a řekne jim, že je vidí.