Příběh: 14|15 Baťův institut
„To není náš plán.“
Tato slova vyletěla z úst paní Věry jako z pistole, když v ruce držela klíče od sklepa a její prsty se náhle změnily v led. Na stole před ní ležely vyfocené stránky z archivu – modré plány budovy č. 15, které nikdo nikdy neviděl. A pod nimi, napsané černým inkoustem, jako by je tam někdo vložil teprve včera: *„Tady je schováno, co Baťa nikdy nechtěl, aby svět zjistil.“*
Věra se podívala na hodiny. Bylo čtvrt na pět ráno, ale v 14|15 Baťově institutu nikdo nebyl. Kromě ní. A toho, kdo se právě procházel chodbou vedle, kde se odráželo světlo z neznámých papírů. Krok za krokem, jako by ho tahaly neviditelné nitě. Věra ucítila zápach starých knih a něčeho ještě horšího – kovové vůně, jako by někdo rozřízl vzduch elektrickým nožem.
„Kdo jste?“ zeptala se, ale odpověď přišla jinak. Z chodby se ozval zvuk, který by neměl být možný – jako by se někdo pohyboval uvnitř zdí. A pak náhle ztichl. Věra se otočila a uviděla v dveřích do sklepa stín, který se rozplynul, když k němu přistoupila. Na prahu ležela malá kovová schránka, zakrytá prachem. Na víku byl vyrytý symbol, který znala jen z jednoho místa: z Baťových původních plánů továrny v Moravské Ostravě. Symbol, který měl znamenat *„neotvírej“*.
Ruce se jí třásly, když schránku otevřela. Uvnitř nebylo nic, jen prázdnota. Ale když ji přiložila k uchu, slyšela šeptání – slabé, jako by někdo mluvil z dálky. *„Nejsi první… a nebudete poslední.“*
Věra zavřela víko a schránku odložila zpět. Když se podívala na hodiny, ukazovaly půl šesté. Jako by se čas zastavil. A když vyšla ven na platformu mezi budovami č. 14 a 15, uviděla na betonovém povrchu něco, co tam nebylo minutu předtím: dva otisky nohou, které se ztrácely ve vzduchu, jako by je někdo vymazal.
Od té doby Věra přicházela sem každý měsíc, vždy ve stejnou hodinu. A vždycky tam byla ta schránka. A vždycky tam byl i on – ten stín, který se pohyboval tam, kde neměl být. Nikomu nic neřekla. Ale když v roce 2013 otevřeli 14|15 Baťův institut, věděla, že něco není v pořádku. Protože v archivu chyběly ty stránky. A v podzemí budovy č. 15 se někdo stále prochází.
Dnes je tu Věra opět. A tentokrát si vezme s sebou toho, kdo by měl vědět, co se děje. Ale když se podívá na schránku, je prázdná. A v ní leží jen jeden papír s napsaným: *„Teď už je pozdě.“*
Věra se podívá na platformu. A uvidí, jak se na betonu objevují nové otisky. Ty její. A další, které se nikdy nezmizí.