Příběh: Anthropos
V ruce držel kus kostí, který se mu nechtěl pustit z prstů.
Bylo to v Pavilonu Anthropos, kde vzduch voněl starověkými kameny a něčím jiným – jako by se zde vzduch zdržoval déle než jinde, jako by se v něm zachytily stopy něčeho, co už dávno mělo skončit. Jméno mu bylo Eva, ale nikdo neví, proč si ho vybrala. Možná proto, že v té době nosily dívky jména jako z kalendáře, a ona chtěla být jiná. Nebo proto, že když jí říkali Eva, zvedala hlavu a dívala se na svět jako by ho viděla poprvé.
Ten den přišla do muzea sám, bez průvodce, bez učitele. Byla to sobota, ale ona to nevěděla. Seděla na lavičce u vitrín s kostmi a náhle si uvědomila, že ji někdo pozoruje. Nebylo to nic zlé, jen takový pohled, jako by ji někdo hledal. Otočila se a uviděla ho – muže v tmavém kabátě, s rukama schovanými v kapesách. Na krku měl něco, co vypadalo jako starý náhrdelník z kostí.
„Ty jsi tady sama?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla, i když to nebyla pravda. Byla tady s tím pocitem, že ji někdo volá.
On se usmál. „Vím, že tě někdo hledá. Ale ne ten, koho znáš.“
Eva se zasmála, ale smích zněl jako skřípnutí dveří. „Kdo by mě hledal?“
„Ten, kdo tě nikdy neviděl.“ Muž vyndal z kapsy ten samý kus kostí, který držela v ruce. „Tento fragment. Patří ti.“
Kost byla malá, jen malý úlomek, ale vypadalo to, jako by byla teplá. Eva ji otočila a uviděla na ní něco, co vypadalo jako rytina – špičatý symbol, který neznala. „Co to je?“
„Značka,“ řekl muž. „Značka těch, kteří tu byli před námi.“
Vtom se rozsvítily světla. Muž zmizel. Eva zůstala s kostí v ruce a s pocitem, že ji někdo stále pozoruje. Když se podívala na vitrínu, uviděla, že tam chybí jeden kus – ten, který jí muž dal. Ale v ruce držela jiný, který tam předtím nebyl.
Následující týden přišla do muzea znovu. Tentokrát s otcem. „Proč jsi tam byla sama?“ zeptal se.
„Chtěla jsem vidět mamuta,“ odpověděla. „Ten velký.“
Otec se usmál. „A viděla jsi ho?“
„Ano,“ řekla Eva. „Ale ne takového, jaký je v muzeu.“
Muž v tmavém kabátě se už nikdy neobjevil. Ale každý měsíc, když přišla do Pavilonu Anthropos, tam byla kost – nová, neznámá, jako by ji někdo tam nechal pro ni. A vždycky na ní byl ten samý symbol.
Dnes je Eva stará žena. Přichází sem ještě vždycky. Sedí u vitrín a drží v ruce další kus kostí. Někdy si myslí, že ji stále někdo pozoruje. A že když se podívá, uvidí ho – muže v tmavém kabátě, který jí ukáže další tajemství.
Ale nikdy se neotočí. Některé věci je lepší nechat být. Anthropos čeká.