Příběh: Archiv Poslanecké sněmovny
Když jsem otevřel skříňku, byl v ní jen jeden list papíru – a voněl po starých knížkách a něčem, co už nikdo nepamatuje.
Bylo to v úterý, ale ten den se mi v paměti ztratil mezi stovkami jiných, které jsem tu strávil. Seděl jsem u stolu v čtenářské síni, před sebou sklenici vody, která se pomalu potila od tepla topení, a čekal, až mi asistentka přinese další dávku dokumentů z roku 1948. Ale místo toho mi přinesla klíč. *„Tady, pane doktore, ta skříňka už je prázdná. Ale někdo tam nechal tenhle list. Nevíme, jak se tam dostal.“* V ruce držela tenký, žlutavý papír, jako by byl vytržený z nějakého starého záznamníku. *„Přišel s poštou před týdnem, ale nikdo ho neoznámil. Mysleli jsme, že je to chyba.“*
Vzal jsem list a rozložil ho na stole. Byla to jednoduchá, ručně psaná poznámka, bez adresy, bez podpisu. *„12. dubna 1945. V 3:17 hodin jsem viděl, jak z okna Rudolfina vylétly ptáci. Ne bylo to žádné stádko, nebylo to žádné náhodné shluknutí. Bylo to jako jeden pohyb, jedna myšlenka. Všichni letěli na jih, přes Vltavu, jako by je něco táhlo. Já jsem se podíval ven a nic tam nebylo. Jen obloha, která se náhle rozsvítila, jako by ji někdo zapálil.“*
Doktor Jindřich Vávra, historik parlamentních záznamů, měl ruku tak pevně stisknutou kolem papíru, že mu prsty zmodraly. *„To není možné,“* zašeptal. *„V Rudolfinu tehdy nebylo žádné okno, odkud by se dalo vidět takhle. A ptáci…“* Zamyslel se nad slovy *„jako by je něco táhlo“*. *„To zní jako něco víc než jen pozorování. To zní jako svědectví.“*
Asistentka se naklonila přes jeho rameno. *„Pane doktore, vy jste se o tom nikdy neslyšel?“* On zavrtěl hlavou. *„Nic takového. Ale…“* Došel k oknu, které vyhledávalo na jih, k Vltavě. *„Co kdyby to byl někdo, kdo tu byl a viděl něco, co neměl vidět?“* Podíval se na papír znovu. *„Tohle není jenom záznam. To je varování.“*
Večer, když už bylo ticho, se vrátil do archivu. Tentokrát bez asistentky, bez povolení. Cestou ke sklepním regálům si povšiml, jak se světlo z jediné žárovky odráží od prachu vznášejícího se ve vzduchu. *„Kde bych hledal takové záznamy?“* zamumlal sám pro sebe. *„Kde bych hledal něco, co nikdo nechce, aby bylo nalezeno?“*
V hlubokých sklepeních, kde byly uloženy fondy z let okupace, našel karton s označením *„Neprohlížet – bezpečnostní riziko“*. Bylo to všechno: vytržené stránky, roztrhané dokumenty, někdy jenom fragmenty vět. *„…všechno musí být spáleno, ale já jsem si vzal jeden list. Protože tam bylo napsáno, že ptáci umějí mluvit.“* Další poznámka: *„Noc před tím, než je nacisté odvezli, jsem slyšel, jak někdo šeptá v jazyce, který neznám. Zní to jako vítr, ale jako by to byly slova.“*
Doktor Vávra se opřel o stěnu a zavřel oči. *„Co to bylo?“*
Nejprve si myslel, že je to jenom únavou. Ale když se probudil, ležel na zemi, a na jeho tváři cítil, jak mu něco vlhce přejíždí po tváři. *„Ptáci neumějí mluvit,“* zašeptal. *„Ale něco tu mluví. A já jsem teď jediné, kdo ví, že to není jenom můj sen.“*
Ráno ho našli u stolu v čtenářské síni. Na stole ležel tenký papír, tentokrát bez poznámky. *„13. dubna 1945. V 3:17 hodin jsem slyšel, jak někdo volá mé jméno. Ale já jsem byl sám.“*
Asistentka se podívala na hodiny. *„Pane doktore, je teprve devět hodin.“*
On se podíval na papír a usmál se. *„Ne, není. Je 1945. A já jsem právě začal hledat.“*