Příběh: Bohušice
Krev na prahu
Zvonice v Bohušicích se rozkymácela jako opilý muž, když ji náhle přerušil chraplavý výkřik. *„Ne!“*—to nebylo lidské hlasitosti, spíš jako sténání vytržené z hrdla, které už dávno zapomnělo, jak to je mluvit. Matěj Žďárský, správce panství, stál na prahu zámku s mečem v ruce, ale jeho paže se třásla, jako by držel něco mnohem těžšího než kovářskou kácí. Na prahu, mezi rozbitými dlažebními kameny, ležela ruka. Ne celá—jen dlaně, bledá jako vápno, prsty zkroucené, jako by se je někdo snažil vytrhnout ze země. A mezi nimi, jako by ji tam někdo vštípnul do dlaně, svítil kousek stříbrného kříže.
„Pánové…“ zašeptal Matěj, ale jeho hlas se ztratil v šumu větru, který náhle vylil z lesa a zahulákal mezi zřícenými arkádami. Za ním stáli tři muži—Jan Křtitel, lesní strážce s lukem, Václav, mladý sluha s modrými skvrnami na rukou (jako by se bál, že ho něco může znečistit), a farář Václav z Třebíče, jehož roucho vonělo po hořkém bylinkovém čaji a starých knížkách. *„To není lidská ruka,“* prohlásil farář, ale jeho prsty se dotkly kříže a náhle se mu zuby zasekly. *„To je…“* Neřekl nic více. Jen se podíval na Matěje a ten poznal v jeho očích tu samou hrůzu, která ho probodla, když poprvé uviděl, jak se z chodby valí černá, viskózní tekutina—ne krev, něco mnohem silnějšího, jako by někdo prolil inkoust z noční můry.
„Kdo to udělal?“ vykřikl Jan Křtitel, ale jeho otázka zněla jako echo. Všichni věděli, že tu nikdo nebyl. Nikdo kromě nich. A kromě *jiné věci*, která se vrátila.
Dva týdny předtím se z Bohušic vrátila Markéta z Questenberka. Vdova po Dominikovi Ondřejovi Kounicovi, majitelce zámku, která měla být na pohřbu svého manžela v Třebíči. Ale když se vrátila, nebyla sama. *„On je ve mně,“* řekla Matějovi, když ho potkala u studně. *„Ne v těle. Ve vzpomínkách. Ve stínu.“* A pak se usmála, jako by jí v ústech něco svíralo. *„Víš, co jsem udělala, než jsem odešla?“*
Teď, když ležela ta ruka, věděli, že to nebyla žádná legrace.
„Musíme ji najít,“ sykl Václav, sluha, a jeho hlas zněl, jako by mluvil sám sobě. *„Dokud není pozdě.“*
Matěj se podíval na zvonici. Zvon, který nikdo nedotkl, se začal pomalu otáčet, jako by ho někdo nadzvedl neviditelnou rukou. *„Je pozdě už dávno,“* řekl tiše. *„Ale ještě ne tak pozdě, aby se nedalo zkusit.“*
Včera večer, když se Markéta vrátila, našli v jejím pokoji roztrhaný deník. Stránky byly pokryty písmem, které se měnilo—někdy jako její ruce, jindy jako něco, co nemělo žádné písmo, jen škrty a zkroucené čáry. *„On mi říká, že jsem ho zradila,“* napsala. *„Ale já jsem ho nikdy neměla.“*
A teď ležela tu ruka. A někde v zámku, mezi zdi, které pamatovaly stovky tajemství, se něco posunulo. Čímsi se dýchalo.
Matěj sehnul a dotkl se kříže. Byl ledový. *„Jdeme,“* řekl. *„Ale ne do zámku. Do lesa. Tam, kde ho našli poprvé.“*
Všichni věděli, že to nebyl žádný les. Byl to jen kousek půdy mezi stromy, kde před sto lety, když stavěli zámek, našli kostru. Muže v rytířských šatech, který držel v ruce stejně tenký kříž. *„Pán z Bohušic,“* řekli tehdy. *„Zemřel v bitvě.“*
Ale kostra měla na hrudi ránu, která nepatřila žádnému meči.
A teď, když se Matěj otočil, uviděl, že se za nimi ve tmě pohybuje něco, co nemělo tvář. Jen stín, který se přiblížil k zvonici a zůstal tam stát. Jako by čekal.
„Pojďte,“ zašeptal Václav. *„Dokud ještě můžeme běžet.“*
Ale když vykročili z prahu, zvonice se znovu rozkymácela. A tentokrát zvon zněl. Ne jako zvony v kostele. Jako výkřik.