Příběh: Dům umění města Brna
Když jsem v sobotu večer otevřel dveře do Kabinetu fotografie, uvízla mi v krku vůně starých tisků a prachu, který se nikdy nevypere – jako by sem někdo před desítkami let rozlil láhev inkoustu a nechal ji tam uschnout.
Na stěně viselo černo-bílé fotografie, které mě nikdy předtím neviděl. Jedna z nich, malá, asi dvacet na dvacet pět centimetrů, byla připevněna špendlíkem na okraj, jako by ji někdo zapomněl mezi ostatními. Zobrazovala mladou ženu v dlouhém kabátě, která se dívala přímo do objektivu, ale její oči byly prázdné – ne jako u mrtvých, ale jako u někoho, kdo už dlouho zapomněl, jak se dívat. Pod fotografií byl napsán název: *„Bez jména, 1945“*.
„To je novinka,“ řekl jsem si a chtěl jsem ji sundat, ale v tu chvíli jsem pocítil, jak se vzduch v místnosti náhle ochladil. Místo, kde stál jsem, se zdálo, že se posunulo o několik centimetrů stranou, jako by podlahu něco tlačilo zespodu. Pak jsem uslyšel šepot.
„Nejde o ni,“ řekl hlas, který zněl jako starý gramofonový záznam. „Jde o to, co se stalo potom.“
Otočil jsem se – nikdo tam nebyl. Ale na stole ležela malá, pošramocená knížka s titulem *„Evidenční protokoly DÚMB 1945–1946“*. Když jsem ji otevřel, stránky se samy otáčely, až se zastavily na jednom místě. Tam bylo napsáno:
*„23. dubna 1945. Kabinet fotografie. Nalezeno 12 negativů bez popisu. Technik Josef Vávra hlásí, že některé z nich jsou zjevně pořízeny v okamžiku smrti – subjekt se na nich neobjevuje, pouze jeho stín a rozlitá krev. Ředitel Kroupa nařídil likvidaci materiálu. Vávra odmítl. Poslední záznam: ‚Některé tváře se na těchto snímcích usmívají, i když jsou prázdné.‘“*
Když jsem knížku zavřel, na stole ležela fotografie, kterou jsem viděl na stěně – ta s prázdnými očima. Tentokrát na ní bylo něco napsáno tužkou na zadní straně: *„Tato žena zemřela, ale na snímku ne. Ptá se mě každý večer, proč.“*
V tu chvíli jsem pochopil, že tu nikdo není náhodou. Někdo – nebo něco – chtělo, abych to viděl. A že pokud odcházím, fotku tu nechám, protože já už nebudu moci zapomenout na ty prázdné oči, které se mě ze snímku dívaly a čekaly, až se vrátím.
Dům umění města Brna stojí na Malinovského náměstí, kde se vzduch někdy v noci stává těžkým a plný tajemství, která nikdo nechce vyprávět. Ale fotografie tam visí dále, a když se na ně podíváš dost dlouho, uslyšíš šepot, který říká: *„Jen se podívej.“* A ty se podíváš – a zůstanete.