Příběh: Hloubětín
Když se Markéta prohnula nad kamenným parapetem, prsty jí klouzaly po vlhkém kamenu jako po špičkách rozbitých skleniček. Věděla, že ho nikdy neuvidí. Ale tentokrát, když se nad ní vznášel zápach hořké byliny a prachu z dávných archivů, slyšela jeho hlas jako by stál hned za ní: *„Nevěřím, že by Bůh chtěl, aby jsme žili jako zvířata, jen proto, že nám to nařídili.“*
Byla to neděle, když se Jindřich z Hloubětína vrátil z Prahy s prázdnými rukávy a srdcem plným slibů, které nikdo nesplnil. Jeho otec, purkrabí Boček, mu zakázal vstupovat do komnaty, kde se scházeli židovští obchodníci s hedvábím – *„Ty jsi pán, ne žebrák, který se smíchat s poddanými.“* Ale Markéta, dcera starého kováře, která mu šila košili z lnu a vždycky věděla, jak ho najít, když se schoval před rozkazy, mu přinesla v košíku malý kámen s vyrytým Davidovým hvězdou. *„Tohle je vše, co mi zbylo od mé babičky. Říkala, že kámen pamatuje i to, co lidé zapomenou.“*
„Vezmi ho,“ šeptala, když mu ho podstrčila do dlaně. „Ať ti připomíná, že existuje něco krásnějšího než tvůj erb.“
Jindřich ho schoval do kapsy, ale otec ho našel. *„Co to máš, synu?“* Rozbil kámen o zeď, a když se rozletěly střepy, slyšeli, jak se v dálce rozplakala Markéta. *„Víš, co se stane, když tě chytí s židovskou dcerou?“* Boček mlčel, ale jeho pěsti se stáhly, jako by chtěly udusit slovo, které by mu vypadlo.
Následujícího dne, když švédské kopyta probíhala prašnou cestou k tvrzím, Jindřich stál u bran a díval se, jak se nad Hloubětínem vznáší kouř. Markéta mu poslala poslední dopis – *„Když spálí tvrz, vezmi si alespoň ty kameny, které jsem ti dala. Ať ti připomínají, že jsem tu byla.“* On ho našel mezi popelíčkem, ale když se pokusil prchnout, otec ho zastavil. *„Zůstaň. To je jediný způsob, jak zachráníš svou čest.“*
Léta poté, kdy se z popela tvrze vztyčily nové zdi, když se Hloubětín stal zámkem s cimbuřím a erbem, který nikdo neznal, se někdy večer ozýval zvuk ženské píseňky u okna. Starý truhlář, který tu pracoval, tvrdil, že slyší hlas, který volá *„Jindřišku…“* a že když se podívá ven, uvidí stín ženy v šedém rouchu, jak se opírá o parapet, kde kdysi ležely skleničky s parfémem, který nikdo nikdy nenašel.
A když v roce 1969 sem přivezli děti, které nikdo nechtěl, a dali jim jména jako naděje, říkali, že v těch komnatách někdy voní po heřmánku a starém papíru. Jako by tam ještě někdo čekal.