Příběh: Kovanice
„Nech si ho, Markéta, nebo ztratíš vše.“
Její prsty se zatřásly nad zlatým řetězem, který ležel na dlaních jako mrtvý had. Na druhém konci visela pečeť – červená vosk, vyrytý lev se zvednutou tlapou, znak rodu, který ji nikdy nepřijal. *„Sudomír z Kovanice“* – jméno, které v duchu opakovala jako modlitbu. *„Můj.“*
„Nemůžeš ho brát!“ ozval se za ní hlas, hluboký jako studna, ale zraněný jako starý meč. Václav z Ploskovic stál ve dveřích komnaty, oblečený do černého pláště, který mu dodával vzhled stínu. Ruce měl skryté v rukávech, ale ona znala tu pozici – když se bál, že ho prozradí. „Je to tvůj, ale ne tvůj. Tvé rodiče ho prodali, jako by byl jenom další kouskem půdy.“
„A co já?“ vykřikla, aniž by se obrátila. „Co já jsem pro tebe, když mě nemůžeš mít?“ Vůně kadidla se mísila s vlhkostí dřeva, které se v zámku v Kovanicích vždycky po večerech stáčelo do páry. *„Tady vůně smrti“* – tak říkali lidé. *„Tady se rodí lásky, které nemohou žít.“*
On se přiblížil, až mu stín padl přes její ramena. „Můžu tě mít, Markéta. Ale ne tak.“ Jeho dech voněl po vínech, které pili při tajných schůzkách za hradbami. *„Jsi dcera panského rodu, já jenom renesanční stavitel, který si staví hrady pro ty, kteří mají moc.“*
„A co moc máme my?“ Odhodila řetěz zpět na stůl, kde ležela mezi starými listinami. *„Tohle je můj dědictví – a já ho vezmu.“* Pečeť se na dřevě zaleskla, jako by ji varovala.
Václav se sklonil, až mu čelo téměř dotýkalo jejího. *„Zradíš svého otce. A já ztratím tvou lásku.“*
„Já zradím otce, který mě chce provdat za starého hraběte?“ Smála se ho, ale oči měla mokré. *„Ty víš, že bych raději šla s tebou do exilu, než bych se stala jeho trofejí.“*
On zavřel oči. *„Exil je krásný, dokud tam není zima. A já nemám nic, co bych ti mohl dát – jenom své jméno a ty ruce, které stavějí hrady pro jiné.“*
Za oknem se ozval zvuk kopyt – přicházeli poslové z Nymburka. *„Válka s Uhry,“* šeptal Václav. *„Tvé rodiče se připojí k králi, já musím stavět pevnosti.“*
Markéta vzala pečeť zpět. *„Tak pojď se mnou. Udělám tě pánem Kovanic.“*
On se od ní odtrhl, jako by ho spálilo. *„To by byla zrada proti všem.“*
„A co je pravda proti zradě?“ Vzala ho za rukáv, ale on ji nechal stát sama. *„Václav…“*
„Jdi, Markéta.“ Jeho hlas byl ledový. *„A nezapomeň: někdy je láska jenom další hrad, který se nemůže dobýt.“*
Když odešla, zůstal ve tmě sám. Na stole ležela pečeť – a pod ní, skrytá mezi listy, mincí a prachem, malá kresba ženy s otevřenými ústy, jako by volala jeho jméno do věků.
Dnes stojí v Kovanicích zámek, který nikdy nepatřil ani Markétě, ani Václavovi. Ale když v zimních večerech prohání vítr chodbami, šeptají si, že někde mezi zdmi se ještě dýchá. A že pečeť, kterou nikdo nenašel, čeká na toho, kdo ji vezme – a ztratí se navždy.