Příběh: Košíkov
Poslední klíč
Když se Mikuláš Člupek probudil, byl v posteli sám. Žena ležela v posteli vedle, ale její dech už nebyl teplý jako včera. Na hrudi měl ještě její otisky od prstů, jako by se v noci pokusila uchopit něco, co ji unikalo. Na stole před ním ležel roztržený dopis – černý inkoust se rozmazal jako krev po dešti.
„Pernštejnové ho chtějí zpět,“ zašeptal si. Věděl, že to není pravda. Věděl, že Jan z Pernštejna už dávno nepíše dopisy, ale posílá muže s meči. A že ti muži přijdou dnes. Nebo zítra. Nebo už jsou tady, schováni za zelení, jako vlci čekající na kořist.
Venku se ozval zvuk – ne krok, ne hlas, ale něco mezi nimi. Jako by se kámen dotkl kamene. Mikuláš si vzal meč, který ležel u postele, a vyšel na palisádu. Dole, u soutoku Loučky a Hadůvky, stál člověk. Nebo to, co z něj zbylo. Pleť mu byla šedivá jako mokrý popel, oči prázdné, jako by je někdo vybral. V ruce držel klíč – starý, zrezivělý, s nápisem, který se rozpadal na slova: *„Nepustíš, co jsi vzal.“*
„Kdo jsi?“ zeptal se Mikuláš, ale věděl, že odpověď už nikdy nedostane.
Muž – nebo duch – zvedl ruku a ukázal na hrad. Na věž, kde hořela poslední svíčka. Na dvůr, kde se ještě včera smál Mikulášův syn, než ho odvedli Pernštejnovi muži. Na bránu, která se pomalu, jako v snu, zavírala sama od sebe.
„Odešli všichni,“ řekl Mikuláš nahlas. „A teď odejdu já.“
Svíčka na věži se zhasla. Voda v potoce se ztišila. A když se Mikuláš podíval dolů, už tam nikdo nestál.
Zůstal jen klíč. Ležel na zemi, jako by ho tam někdo hodil. Mikuláš se naklonil, vzal ho a přiložil si k tváři. Cítil na něm chlad, jako by ho někdo nedávno vyndal z hrobu.
Potom ho hodil do Loučky. Klíč se potopil, ale voda ho nechtěla pustit. Kroužil na povrchu, jako by se bál zmizet. A pak – jako by ho někdo táhl za neviditelný provaz – se rozpadl na drobné kousky, které se rozplynuly ve vodě.
Mikuláš se otočil a šel pryč. Za sebou nechal hrad, který už nikdy nebyl hradem. Nechal ho pustý, jako starý sen. Jako místo, kde se něco stalo, ale nikdo už neví co.
A když se ohlédl naposled, viděl jen kameny. A mezi nimi – jako by je tam někdo vyryl – slova, která nikdo neuměl přečíst:
*„Zde padli ti, kteří neměli kam jít.“*
Dnes tam stojí jen zřícenina. Ale když v létě vychází slunce, někdy se zdá, že mezi kameny ševelí vítr. A když padne noc, slyší se tam šepot – jako by někdo volal na ty, kteří odešli. A nikdy se nevrátili.