Příběh: Lniště
Krev na prahu
Když se Jan z Lobkovic vrátil z lovu, našel na prahu hájovny Lniště nejen vlhké stopy vlka, ale i něco, co mu zaledovělo kůži. Na prahu leželo roztrhané plátno, jako by ho někdo roztrhl rukama, a mezi nitěmi se leskly kapičky čerstvě zaschlé krve. Vzduch voněl po vlhké trávě a něčím slaným, jako by se zde nedávno probudila nějaká stará rána.
„Pánové, tohle není vlk,“ zašeptal Jindřich, jeho nejvěrnější sluha, když se sklonil nad zbytky. „Tohle je lidská práce.“
Jan z Lobkovic se nepohnul. Věděl, že v těchto lesích se schovávaly věci, které se nedaly vysvětlit. Když se podíval na roztrhané plátno, uvědomil si, že to vypadá jako kus z jeho vlastního pláště – ten, který nosil při posledním setkání s knězem z kostela svatého Václava. Ten, který mu kněz daroval jako znamení smíření.
„Kdo by sem přišel?“ zeptal se, ale odpověď mu dal nečekaný zvuk. Z hlubin lesa se ozvalo něco jako vzdálený smích, který se ztratil v šumu větru mezi stromy. Jindřich se rozklepal na kříž, ale Jan jen stál a díval se na roztrhané nitě.
---
Téhož večera, když se Jan vrátil na hrad Jezeří, našel na svém stole nový list papíru. Byl napsán v rukopise, který neznal – staromódní, jako by ho sepsal někdo, kdo už dlouho neviděl světlo. Text říkal jen tohle:
*„Ty jsi viděl, co neměl. Ale já vím, že ještě nevíš, co to znamená.“*
Pod ním byla jediná stopa – malý otisk prstu, jako by ho zanechal někdo, kdo právě teď stál za dveřmi.
Následujícího dne se Jan vrátil do hájovny. Tentokrát s mečem. Vzduch byl tlustý, jako by se les snažil něco skrýt. Když se přiblížil ke kostelu svatého Václava, uslyšel z jeho stěn něco jako šepot. Zdi byly pokryty starými nápisy, ale jeden z nich, vyryty do kamene, byl čerstvý, jako by ho někdo vyryl ještě včera:
*„Nezapomeň na ty, kteří neodešli.“*
Jan se otočil. Za ním stál muž v roztrhaném plášti, který se podobal jeho vlastnímu. Ale tenhle muž měl oči jako vyhaslé uhlíky.
„Ty jsi sem přišel, aby ses dozvěděl pravdu,“ řekl muž. „Ale pravda je, že nikdo odtud neodešel. Nikdy.“
Jan chtěl křičet, ale jeho hlas se ztratil v hluku větru, který náhle zesílil. Když se znovu podíval na muže, byl pryč. Na místě, kde stál, leželo jen několik vlhkých listů a na jednom z nich, jako by ho tam někdo nechal úmyslně, byla napsána jediná věta:
*„Pojď za mnou, když budeš chtít odpovědi.“*
Jan z Lobkovic se nikdy nevrátil. Hájovna Lniště zůstala opuštěná, kostel svatého Václava se stal místem, kam se lidé báli jít. A když se někdo odvážil vstoupit dovnitř, našel na zemi jen otisky nohou, které se ztrácely ve tmě, jako by je zanechal někdo, kdo už dávno neměl tělo.
Dnes stojí Lniště jako svědek. A když v noci přejde vítr mezi stromy, někdo říká, že slyší šeptání. Ale nikdo neví, kdo to je. A možná je to lepší.