Příběh: Moravský Krumlov

Když ji spatřil přes zámecké arkády, věděl, že ji nikdy nesmí vzít.

Slunce se lámalo v kamenných obloucích nádvoří jako zlomená stříbrná nit, a její šaty, šité z tmavého sametu s vyšívanými hvězdami, se zdály plavat ve vzduchu, jako by je nesla sama magie. Jana z Lipé se zastavila u okraje schodů, kde se stíny prodloužovaly jako prsty mrtvého, a čekala, až se její otec, nejvyšší maršálek, vrátí z jednání s královským poselstvem. Ale ona nečekala na něho. Čekala na Hynka z Obřan, syna toho, kdo před staletími hrad Krumlov přebral od krále jako loupežnou kořist.

„Ty jsi tu zase,“ řekl Hynk tiše, aniž by se podíval na její ruce, které se třásly. Věděl, že je to zbytečné – stráž u brány už jednou varovala, že je viděli mluvit za hradbami. „Tvůj otec by mě nechal pověsit, kdyby se dozvěděl, že jsem ti přinesl ten kousek hedvábí z Benátek.“

Jana si ho nechala položit na dlaně. Bylo lehké jako dech, ale vonělo po moři a po něčem, co už nikdy nespatří – svobodě. „Můj otec by mě nechal uvěznit za to, že jsem ti vůbec odpověděla.“

Hynk se usmál, ale jeho oči zůstaly studené jako voda v příkopu pod hradem. „A já bych tě nikdy nechal odejít.“

Bylo to před šestnácti lety, když se poprvé setkali u studně za hradbami. Hynk tehdy sloužil jako strážce, ale ona ho poznala hned – v tom, jak se dívá na svět, jako by ho chtěl polknout celý. Teď už nebyl jen strážcem. Byl pánem nad částí města, která se rozkládala pod hradem, a ona byla dcerou toho, kdo rozhodoval o jeho životě nebo smrti.

„Zítra odjíždíš,“ řekla Jana, a její hlas zněl jako zlomené lodyhy na jaře. Hynk se chystal na cestu do Vídně, kde měl vyjednávat o spojenectví proti husitům. „Můj otec chce, aby ses vrátil s podepsanou smlouvou. Ale ty víš, že to nebudeš dělat.“

Hynk pohlédl na věž, jejíž stín padal přes arkády jako černá rána. „Vím. Ale ty přijdeš za mnou.“

„Ne.“ Jana se odvrhla, ale její prsty se zachytily o jeho rukáv. „Můj otec mě nechá uvěznit v klášteře. Nebo horším.“

„Tak mi uteč.“

„Kam?“ zeptala se ho, i když znala odpověď. Do exilu. Do nějakého města, kde by je nikdo neznal. Ale Hynk byl synem zradce, a ona dcerou člověka, který by raději viděl oba mrtvé než aby se spojili.

„Do Krumlova není cesty, kterou by nehlídali,“ řekl Hynk. „Ale je tu jedna.“

V noci, kdy se Jana pokusila utéct, ji našli u starých tunelů pod hradem – těch, které kdysi sloužily jako obranné příkopy, ale které se později zapomněly. Byla tam sama, s jedinou svíčkou a s dopisem, který nikdy nedokončila. Hynk ji našel, ale bylo pozdě. Stráž už byla na cestě.

Poslední slova, která mu řekla, byla: *„Není to naše vina, že jsme se narodili do tohoto světa.“*

Teď, po staletích, stojíš na arkádovém nádvoří a díval se na její portrét, který visí nad schodištěm. Malíř ho nikdy neviděl, ale věděl, že to musí být ona – ta, jejíž oči se zdají sledovat každého, kdo projde tímto místem. A když se podíváš blíže, uvidíš, že na okraji plátna, téměř neviditelná, je vyryta jedna slova:

*„Hynkova věž.“*

Ať už to znamená, že ji našel. Ať už to znamená, že ji nikdy nenašel.