Příběh: Okresní dům ve Slaném
„Pánové, tohle je zrada!“
Slova vyrazila z hrudi starostova syna Jindřicha Beránka jako rána kladivem do kamene, a když se mu zvedla pěst nad stolem okresního zastupitelstva, na okenních parapetech se zaleskly skleněné lahve z pivnice dole na náměstí. V sále se zvedl šum, jako by někdo přehodil hrst hrachu po dlažbě – to se smích a povzdechy promíchaly v jeden neklidný zvuk. Jindřich stál u zasedacího stolu, kde mu otcovy prsty ještě před chvílí ukazovaly na papíry, a teď se mu třásly jako listí v zářijovém větru. *„Zrada?“* ozval se hejtman Švec, muž s vousem jako starý kožich, a otřel si pot z čela. *„Kdo by zradil, když tu máme právo a spravedlnost?“* – *„Právo!“*, zasyčel Jindřich. *„Právo, že každý den v šest hodin zavřou pivnice, ale v sedm otevřou pro pány z radnice! Právo, že my, kteří tu pracujeme, musíme čekat, až nám zbyde kousek chleba od jejich stolu!“*
V okně se odrazil dav před radnicí – ženy v černých šatech s košíky na hlavě, muži v opotřebených kožichách, kteří si přitiskli uši, aby neslyšeli, jak se v sále smějí nad jejich bídou. A pak tam byl on, starosta Beránek, sedící jako socha mezi svými kolegy, s tváří červenější než vlajka nad věží. *„Jindřiche,“*, řekl klidně, *„ty víš, že každý má své místo.“* *„Místo!“*, Jindřich se obrátil k oknu. *„Místo, kde mě čeká dílna a půl koruny denně, zatímco vy tam nahoře rozhodujete o tom, kolik peněz dostane vaše pivnice!“*
V té chvíli se dveře sály rozletěly, jako by je někdo praštil lopatou. *„Pánové!“*, vykřikl tajemník úřadu, mladý muž s brýlemi, které mu sklouzly na špičku nosu. *„Přijela policie!“* Za ním stál strážník s čepicí a v ruce list papíru. *„Nařízeno zámkem: od dnešního dne se ve Slaném zavírají všechny hospody v pět hodin. Bez výjimky.“* V sále vypukl zmatek. *„Cože?!“* – *„To je nesmysl!“* – *„Kdo to podepsal?“* Hejtman Švec se zvedl, ale Jindřich už byl u dveří. *„Takže teď máme právo i na to, aby nám zakazovali pití?“*, zeptal se nahlas, a když nikdo neodpověděl, vyběhl ven.
Na náměstí ho čekal dav. *„Beránek!“*, volali. *„Syn starostův!“* Někdo mu hodil klobouk, jiný mu tleskal do dlaní. *„To je zrada!“*, opakoval Jindřich, ale tentokrát to znělo jako heslo. *„Zrada, že nám berou i to poslední!“*
Večer, když se nad Slaným snížilo slunce a na věži radnice se rozsvítily lampy, seděl Jindřich na schodech před pivnicí *„U Zlatého jelena“*, kde dříve s otcem pili pivo, když mu dovolili. Teď tam stál zavřený tabernák, za mřížemi se třásly sklenice. *„Takže teď budeme pít v tajnosti?“*, zeptal se ho starý Šimek, koželuh, který mu přinesl lahvičku slivovice. *„Ne,“*, řekl Jindřich a popil. *„Budeme pít tam, kde nám to nikdo nezakáže.“* A ukázal na radnici, jejíž okna svítila jako oči nějakého strašidelného tvora.
Následujícího rána byl Jindřich Beránek uvězněn. *„Za poškozování majetku,“*, hlásil strážník. *„Za to, že jsme v noci vyrazili okna v sále zastupitelstva.“* *„A co jste tam napsali?“*, zeptal se hejtman Švec, když mu přivedli Jindřicha ke kázi. *„Spravedlnost,“*, odpověděl Jindřich a usmál se. *„Ale takovou, jakou nikdo nečekal.“*
Když ho po týdnu propustili, radnice už měla nové okna – tentokrát s nápisem: *„Tady se platí.“* A v pivnici *„U Zlatého jelena“* visela nová cedule: *„Otevřeno od páté do šesté.“* *„Pro všechny,“*, dodal Jindřich, když mu otcovy prsty ukázaly na papíry. *„I pro ty, kteří platí.“*
Dnes stojí Okresní dům ve Slaném jako strážce minulosti, jeho věž se tyčí nad náměstím, kde kdysi lidé volali o spravedlnost a dostali jen okna. Ale když se v noci podíváte na jeho fasádu, možná uvidíte stopy těch, kteří tam napsali to, co jim nikdo jiný neodvážil říci: *„Tady se platí.“* Ať už penězi nebo krví.