Příběh: Pechmburk
Krev na prahu
Ves Smolín ležela jako vyprázdněná schránka, jen kosti a šelesty. Když se Vilém ze Smolína vrátil z Hořepníka, nenašel nic než černou zem, která se pod jeho botami chvěla jako žijící. Dveře domků visely na jedném závaží, dveře kostela se otevíraly a zavíraly samy od větru, který sem doléhal z lesa jako dech někoho, kdo se přitiskl k hrudi. A v té chvíli, kdy se dotkl prahu první chalupy, ucítil zápach — nehnilobu, ale něco staršího, jako by se kůže spálila na kost.
„Kde je Rubáš?“ vykřikl do prázdna.
Odpověď přišla okamžitě: z potoka pod hradem se vyvalil šum, jako by se voda snažila něco říct. Vilém se obrátil k hradním zdím, které se tyčily nad ním jako strážné, ale jejich tváře byly prázdné. Nikdo mu neodpověděl. Nikdo mu ani nepodal ruku.
Věděl, že tohle není první zmizení. Hartman ze Smolína, o kterém se mluvilo v soudních spisech, byl také jen jméno v listině. A před ním ještě jiní — lidé, kteří tu žili a jednoho dne se vytratili, jako by je pohltla země. Teď tu zbylo jen to: hrad, který nikdo neobýval, a potok, který šeptal jména.
Vilém se vydal nahoru, kam se vinuly kamenné schody, které se pod nohama chvěly jako žebra. Ve věži ho čekal stůl, na němž ležela svitky a půl napité poháru vína. Na zemi, tam, kde stál Rubáš, byla jen tmavá skvrna, která se nechtěla setřít. Když se Vilém sklonil, ucítil, jak mu z prstů kapá teplo. Krev.
„Co jsi udělal, pane?“ zeptal se prázdna.
Odpověď přišla ve formě šustění — jako by se někdo pohyboval za zdí. Vilém se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se táhl po zdi jako ruka, která se snaží něco uchopit. Pak se stěna otřásla, a z ní se vyvalil prach, který voněl po hořkém dřevě a něčem, co vonělo jako spálená vlasová šampaň.
Vilém věděl, že by měl odejít. Ale něco ho drželo. Něco, co mu šeptalo, že Rubáš není mrtvý. Že je jen ukrytý. A že když se vrátí, bude chtít svou věc.
„Máš ji,“ sykl Vilém do tmy.
A pak uslyšel kroky. Kroky, které se blížily po schodech, ale nikdo za ním nestál. Kroky, které se zastavily přímo za jeho zády.
Když se obrátil, nikdo tam nebyl. Jen na zdi se objevilo nové jméno, vyryté do kamene: *Vilém ze Smolína*. A pod ním, jako varování, několik kapek čerstvě vyschlé krve.
Ves Smolín zůstala pustá. Hrad stál, jako by ho nikdy nikdo neopustil. A když se někdy v noci ozval zvuk, jako by se dveře kostela pomalu zavíraly, nikdo nešel zjistit, kdo je tam uvnitř. Protože někteří tajemství jsou lepší, když zůstávají zakryta.
Dnes, když vítr přinese z lesa šustění, jako by se někdo snažil promluvit, nikdo neposlouchá. Ale zdi Pechmburku pamatují. A někdy, když je noc nejhlubší, se zdá, že se usmívají.