Příběh: Rysov (Tišnovská Nová Ves)
Krev na kamenech
Jindřich z Bukovic zaklel a jeho ruka se zavrtala do země, kde ještě před chvílí stála hlava strážce. Krev mu tekla mezi prsty, teplá a lepkavá, a smíchal se s prachem, který mu vpadl do úst, když se vrhl na zem. *„Proč jsi to udělal, ty blázne?“* Jeho hlas se ztratil v hluku, který přišel z výšin – ne z větru, nýbrž z něčeho hlubšího, jako by samé zdi dýchaly.
V předhradí ho čekal Hartman, jeho bratranec, s tváří jako vytesanou z kamene. *„Není tu nikdo, kdo by to viděl. Ale oni to vědí.“* Ukázal na valy, které se v šeru večera jevily jako hřbety spících obřích hadů. *„Ty jsi ho zabil, ale on se vrátí. Vždycky se vrací.“*
Jindřich si otřel ruku o plášť a spatřil na látce tmavé skvrny, které se nechtěly setřít. *„Kdo to byl?“*
Hartman se neodpovídal. Místo toho ukázal na západ, kde se za lesy rýsovala černá linie obzoru. *„Ten, kdo hlídal. Ten, kdo nikdy nesplnil svůj slib.“*
---
Vesnice Skryje ležela pod hradem jako rozbitá hračka. Sedláci se scházeli u ohňů, ale mluvili jen šeptem, jako by strach zněl hlasitěji než jejich hlasy. *„Přišli jsme pro tebe, pane Jindřište. Hrad… hrad se bouří.“*
Bouřila se? Nebo jenom šeptal?
Starý Miloš, který se narodil v chatě pod valy, tvrdil, že slyšel kroky na schodech, které nikdy nebyly. *„Jako by někdo šel nahoru, ale nikdy nespustil dolů.“* Jeho žena mu zakrývala uši, když se o tom zmiňoval, ale on jen smál bezradně. *„Kdo by šel nahoru, když tam není nic?“* A pak přidával: *„Kromě toho, co tam bylo.“*
Ráno, kdy se Jindřich vrátil na hrad, byl příkop suchý. Voda, která ho dříve obklopovala, zmizela jako vymazaná tužkou. *„To není přirozené,“šeptal si, když si prohlížel stopy bot, které vedly přímo do země. *„Kdo by šel tam, kde není cesty?“*
V jádru hradu, tam, kde stával palác, našel Hartmanova těla. Nebylo rozsekané, neprobodnuté – jenom… leželo. Jako by ho někdo položil na zem a nechal ho tam uschnout. *„On se vrátil,“ pronesl Jindřich a jeho hlas zněl prázdně, jako by mu ho někdo vysál z hrudi.
Potom uslyšel šepot ze zdi.
Nebylo to větrné povykování. Nebylo to ani žvanění ptáků. Bylo to něco, co znali jen ti, kdo zde kdy stáli a hlídali. *„Ty jsi lhal. Ty jsi slib porušil.“*
Jindřich se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jenom stín, který se táhl po zdi jako černá ruka.
Dnes, když přijdete k Rysovu, uvidíte valy, které se vinou jako zraněné tělo. Někdy, když stojíte na správném místě za západu slunce, uslyšíte šepot. Nebo si myslíte, že ano. Země tu pamatuje. Kamenné zuby sevřené v úsměvu, který nikdy nezmizí.
A pokud se podíváte blíž, uvidíte stopy. Stopy, které nikdy nepatřily žádným lidem. Stopy, které vedou tam, kam nikdo neměl jít.
A pak už jenom zůstanete stát a čekat. Čekat, až se někdo vrátí.