Pověst: Duchcovský viadukt
Staří obyvatelé Duchcova vyprávějí, že za mrazivých únorových nocí, kdy vítr táhne od šachet a obloha leží nízko nad střechami, lze na viaduktu zaslechnout kroky. Ne jeden pár, ale stovky — těžké, unavené kroky horníků, kteří se nikdy nevrátili domů.
Traduje se, že to bylo ráno čtvrtého února roku jedenatřicátého, kdy se po duchcovských ulicích začal slékat průvod mužů s tváří vpadlou od hladu. Přišli z Komořan, z Lomu, z Ervěnic — horníci bez práce, otcové bez chleba, dělníci, jimž šachty přestaly dávat obživu a tuhá hospodářská krize sebrala i to málo, co zbývalo. Jejich boty pobraly sníh a bahno, jejich prsty fialověly zimou, ale v hrudi hořela ta jediná věc, jež jim zbyla — vzdor.
Podle místní pověsti šel v čele průvodu starý havíř, jemuž říkali Franta Uhláč, muž s takovýma rukama, že prý bral uhlí bez lopaty. Celý život zasvětil šachtě, celý život věřil, že poctivá práce uživí rodinu. Jenže v tom roce přišla bída, jakou Duchcov nepamatoval. Franta prý té ráno vstal před svítáním, políbil spící děti a řekl ženě jediné: „Dnes půjdeme říct, že jsme taky lidi."
Průvod se valil ke viaduktu jako řeka, která hledá koryto. Kamenný most klenutý nad kolejemi byl tehdy jedinou cestou do středu města a zároveň místem, kde se město muselo podívat chudině do tváře. Četníci stáli v řadě na konci mostu, šedé uniformy splývaly s šedým nebem, pušky drželi napřažené. Z obou stran viaduktu se páry dechu linuly do mrazivého vzduchu — z hrdel mužů, kteří chtěli jen pracovat, i z hrdel těch, kteří dostali rozkaz je zastavit.
Traduje se, že když zazněly první výstřely, ptáci vzlétli ze stromů podél nádraží a celé město zkamenělo na okamžik v tichu, jež bylo hroznější než samotné rány. Čtyři muži padli na kamennou dlažbu mostu. Jejich krev zatékala mezi spáry žulových kvádrů, červeně barvila sníh na okraji zábradlí.
Starousedlíci říkají, že od té doby viadukt drží paměť toho dne hluboko ve svých kamenech. Za mlhavých nocí, zvláště v únoru, prý po mostě přejde studený vzduch, který nelze vysvětlit ani větrem, ani vlaky. Železniční dělníci, kteří za nocí konají obchůzky, tvrdívali, že na zábradlí mostu nacházeli otištěné dlaně — velké, pracovité dlaně havířů, jako by se někdo opíral a díval do dáli, tam, kde jsou šachty.
A Franta Uhláč? Ten prý přežil, ale nikdy víc nepromlouval hlasitě. Chodil kolem viaduktu vždy obloukem, nikdy přes most. Před smrtí prý řekl svému synovi: „Most si to pamatuje za nás. My nemusíme."
Duchcovský viadukt dodnes stojí jako tichý svědek onoho rána. Vlaky ho přejíždějí bez zastavení, turisté ho míjejí bez povšimnutí, ale místní vědí. Vědí, že kámen umí nést víc než vlaky — nese i ticho po výstřelech, i kroky těch, co přišli říct, že jsou taky lidi. A toto místo zůstává navždy povahou svou dvojím: mostem přes koleje i mostem přes propast mezi mocnými a bezmocnými. Kdo ho přechází za únorového soumraku, přechází i přes všechny ty roky, které se v jeho kameni usadily jako uhlí v hlubině — nepřístupné, ale věčně přítomné.