Příběh: Staráky
Krk se mu stáhl při pohledu na tu štěrbinu.
Nepřátelské stíny se kroutily mezi pískovcovými stěnami, jako by je někdo vyřezával nožem přímo do kamene. Jirut z Kokořína se nepohnul, jen jeho prsty se zatuhly kolem dřeva kopí. Za ním se ozvaly kroky – ne jeho mužů, ale něčeho jiného. Něco, co se pohybovalo po skalách jako stín bez těla.
„Tam nic není,“ sykl a pokusil se o hlas, který nezradí strach. Ale věděl, že lže. Věděl to už od chvíle, kdy se mu v noci předtím zdálo, že někdo volá z hloubky těch vysekaných komor. Volá jeho jméno. *Jirut.*
„Pane,“ zašeptal mladý Vlasta, jeho strážce, a ukázal nahoru – na vrchol skalního bloku, kde se tyčila zřícenina něčeho, co už dávno nemělo jméno. „Tam… tam se něco hýbe.“
Jirut se nepodíval. Věděl, že tam není žádná věž. Jen pozůstatek něčeho, co stálo dávno před jeho dobou. Ale tady, v těchto světničkách, kde se vzduch zdál hustý jako med a kde se každý zvuk vracel zpět jako echo z jiného světa – tady cítěl, že něco dýchá.
„Vezmeme si pochodně,“ rozhodl a vytáhl z pouzdra ocelový kousek, který mu přinesla jeho matka. „A modlitební řetěz. Když se něco tu ukrylo, nemáme čas na hledání.“
Vlasta se pokusil odolat. „Pane, tohle není naše bitva. Nechte to na kněze.“
Jirut se obrátil a jeho ruka se uzavřela kolem Vlastova krku, aniž by ho stlačila. „Ty víš, co se stalo posledním, kdo tu přišel sám?“ Nečekal na odpověď. „Nenašli ho. Jen jeho meč, zabodnutý do stěny, jako by se pokusil vyrazit dveře do něčeho, co dveří nemá.“ Zvedl hlavu. „A teď jdeme my. A já nechci, aby se z tebe stal další střep.“
Pochodně zapálili, a jak se plameny roztahovaly po vlhkých stěnách, zdálo se, že skála dýchá zpět. Vlasta se zastavil u první komory, kde se strop zakřivil jako žebra mrtvého obřího. „Pane…“ Jeho hlas se zlomil. „Tady… tady je něco, co není z kamene.“
Jirut se přiblížil. Na zemi ležely kosti. Malé. Dětské. A mezi nimi – kousek černého látka, který se při dotyku rozpadl v prach. „Pánbůh,“ sykl. „To není lidské.“
Vlasta se rozběhl dál, jeho kroky se ztrácely ve špatně osvětlených chodbách. Jirut zůstal sám, s pochodní, která mu osvětlila stěnu, na které někdo vyryl znak – kruh s trojzubcem, který mu něco říkal. *Věděl*, že ho viděl už dříve. Ale kde?
Z hloubky komory se ozval zvuk. Nešum větru. Neškrábání kamene. Ale něco, co znělo jako dech. A pak hlas – slabý, ale jasný jako meč v noci:
*„Jirut… ty jsi ten poslední.“*
On se nepohnul. Ale když se obrátil, pochodně už ho nesvětily. Vlasta byl pryč. A ve tmě, která se rozlila jako inkoust, se něco pohybovalo. Něco, co mělo jeho obličej.
Poslední věc, kterou Jirut uviděl, než ho temnota pohltila, byl ten trojzubec na zdi. A pak už tam nebylo nic. Jen kosti. A na stropě, vyryté do kamene, slova, která nikdo neuměl přečíst:
*„Ať se vrací ten, kdo přišel.“*