Příběh: Starý zámek Batelov

„Ty jsi mi slíbil, že nikdy neuděláš!“

Lena z Batelova sevřela v dlani kousek modré hedvábí, které mu padlo z rukávu, když se rozběhl k koním. Vůně levandule a prachu se jí zalila do plic, jako by ji chtěl ten okamžik pohltit. Za ní stál otec, tvář zkamenělá, a v ruce držel meč, jehož čepel se odrážela v oknech Starého zámku jako ostrá otázka: *Proč?*

„Protože ho miluji!“ vykřikla, a její hlas se ztratil v šumu Jihlavy, která pod zámeckým valem klouzala jako tajemství. Ale otec už neslyšel. Jeho pohled se zastavil na věži, jejíž hodiny tikaly jako poslední varování. *„Tohle je tvůj svět, ne jeho.“*

Věděla, že ji čeká vězení v komnatách nad nádvořím, kde se ještě dnes v létě zachycuje vůně rozbitých květů a starých knih. Ale když se podívala na okno, kde ji čekal Jan z Čížova, syn pana zámku, viděla jen jeho úsměv, který se jí vrátil jako odraz v zamrzlém rybníku.

„Utečeme,“ šeptal jí v noci, když se scházeli za studní, jejíž voda šuměla jako tajemství. „Za hranice, kde nás nikdo nezná.“

Ale otec už poslal stráže. A když je chytili, bylo to jako když se zřítila věž: náhlé, neodvratné. Lena se probudila v temné komnatě, kde stěny byly pokryty zbytky sgrafit, které vypadaly jako vykřikované slzy. *„Nikdy jsem ti neřekl, že tě miluji,“* napsal jí Jan na kus pergamenu, který jí podsunuli mezi prsty.

Dnes, když procházíš kolem Starého zámku, slyšíš-li šum vody ze studně, nebo zahlédneš-li za oknem strom, který tam rostl už za jejich času, pamatuj na to, že láska nemusí být jen šťastným koncem. Někdy zůstane jen stínem na zdi, který nikdo neodtírá.

A když se podíváš nahoru, na tu věž, která ještě stále stojí, možná uvidíš, jak se v jejím okně odráží tvář dívky, která čekala.