Příběh: Vlčtejn

Krev na schodech

Když se Vilém Kostka z Postupic probudil, ležela mu na hrudi ruka mrtvého muže. Neznámého. Prsty přiléhaly k jeho pláštěm jako klenoty, nehty černé od sucha, jako by je někdo dlouho nečistil. Vilém se nepohnul, ani když mu na čelo kapala studená voda z prasklé dřevěné nádoby. Vzduch v komnatě voněl po spáleném kožišině a něčím hnusně sladkým, jako by se v rohu hnily ovocné jádra. Zvenčí přicházel hluk – neklidný, jako když se dav hromadí před branami.

„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec, ale muž neodpověděl. Jeho ústa byla přivřena, rty zaschlé do tenké krusty. Vilém mu přiložil prsty k krku – teplý. Jako by ho teprve teď někdo položil sem.

„Purkrabí!“ Zvuk hlasu ho vytrhl z úvah. Na prahu stál Jan Žižka, oblečený do pláště, který se mu lepil na tělo jako mokrá plátna. „Máš tři hodiny, než sem dorazí ti z Plzně. Až přijedou, nechci zde vidět ani stopy po tom, co se tu stalo.“

Vilémovi se zvedl žaludek. „Co se stalo?“

Žižka se neodvrácel. „Tenhle muž byl můj posel. Přišel v noci, aby mi sdělil, že se na hradě schází někdo jiný. Člověk, který neměl být zde.“ Zastavil se u okna, kde se za mřížemi rýsovaly černé postavy – strážci, kteří se před chvílí ještě směli usmívat. „Jsi purkrabím. A teď jsi také pohřebníkem.“

Vilém nechal mrtvolu ležet. Nechal ji tam, až se mu v ústech hromadila slina, až mu prsty ztuhly v neznámém gestu nad hrudí. Když Žižka odešel, zůstal sám s tím, kdo se vrátil z neznáma, aby mu připomněl, že Vlčtejn není jen kameny a věžemi. Je to místo, kde se někdy noční mraky stahují tak nízké, že se zdá, jako by je držely ruce mrtvých.

O týden později, když se Žižka vrátil na cestu do Plzně, našel Viléma na hradním nádvoří. Seděl na schodech, které vedly ke kapli, a držel v rukou kousek černého kamene. „Purkrabí?“ Žižka se naklonil. Vilém neodpověděl. Místo toho mu podal kámen. „Tohle jsem našel vedle toho muže. Řekl mi, že je z hrobu.“

Žižka se na něj podíval. „Z hrobu koho?“

Vilém se usmál. Byl to první úsměv, který Žižka u něj kdy viděl. „To nevíš. Ale já ano.“

Někde hluboko v zemi, kde se vlhko mísí s prachem, něco začalo praskat. A když se Vilém z Postupic podíval na hradní věže, které se tyčily proti obloze jako prsty mrtvého, věděl, že to, co se stalo, se ještě nekoná. Jen čeká.