Příběh: Vrabinec
Krev na čediču
Šíp se zasekl v dřevěné konstrukci padacího mostu, když Mikuláš z Lobkovic rozkázl: *„Snížit ho!“* Dřevo praskalo jako suchý strom pod sekerou, most se s trhnutím propadl do hluboké šachty. Z hradního nádvoří se vztyčily šípy, z nichž každý byl připraven proniknout do masa. *„Teď!“*
Vrabinec hořel.
Plameny lízaly po věžích, jejichž kamenné zuby se černaly v zápalu. Mikuláš stál na nejvyšší skále, kde se ještě vzduch nedusil kouřem, a sáhl po meči. Jeho ruka se třásla – ne z únavy, ale proto, že věděl: dnešní bitva se nedá vyhrát. Lužičané byli příliš mnoho, jejich kopiníci se valili jako voda přes strmé svahy, a hradní posádka, jen několik desítek mužů, se držela jen díky tomu, že každý centimetr terénu byl jejich.
„Pánové!“ zavolal, hlas přerývaný kašlem od sazí. *„Když padne věž, padneme všichni!“*
Za ním se ozvaly kroky. *„A co když necháme padnout most?“* ozval se Heník z Těchlovic, mladý pacholek s tváří popálenou sluncem a strachem. *„Můžeme se stáhnout do lesa, přepadnout je v noci.“*
Mikuláš se obrátil. Heníkův pohled klouzal od šípů v zemi k ohni, který se blížící vojsko už vidělo. *„A ty myslíš, že ti lužičtí psíci nevyhoří každý domek, každou chalupu? Že neukřižují každého, kdo se jim postaví?“* Jeho hlas se zlomil. *„Raději zemřu zde, mezi kameny, než jako zrádce na šibenici.“*
Heník se odmlčel. Věděl, že Mikuláš má pravdu. Ale věděl také, že když padne hrad, padne s ním i jejich jméno.
Dole se ozvaly rohy. *„Jdou!“*
Mikuláš se vrhl ke schodům, které vedly dolů, do nádvoří. *„Kopiníci k věži! Šípci na hradby!“* Jeho mužové se rozběhli, nohy se jim zaplétaly v prachu a krevních skvrnách od předchozích bojů. Jedním z nich byl i Jaroš, starý válečník s jedním okem a jizvou přes čelo. *„Pánu, ty víš, že to nedržíme.“*
Mikuláš se zastavil u poslední bašty, kde se ještě držela skupina mužů. *„Držte se, dokud vám dojde síla. Pak běžte do lesa. Ať vás nikdo nevidí.“*
Jaroš se usmál bez zubů. *„Takže ty, pánu, zůstaneš?“*
Mikuláš se podíval na hořící věž, na šípy, které se blížily jako černý déšť. *„Ano.“*
Poslední kopí proniklo do jeho bok, když se snažil zvednout padací mříž. Bolest ho přemohla, ale ještě stihl slyšet Heníkovo volání: *„Pánu!“* – než ho zavelela temnota.
Když ráno přišli lužičtí vojáci, našli hrad v troskách, ale Mikulášovo tělo viselo na zbytku mříže, jako by se ještě snažil bránit. Heník, který přežil, utíkající do lesa, slyšel, jak jeho pán šeptá: *„Vrabinec nepadne.“*
Ale padl. A i když kameny zůstaly, nikdo už neví, zda Mikuláš měl pravdu – nebo zda byl posledním, kdo věřil, že se může stát něco jinak.