Příběh: Vysoký Chlumec

Krev na žulových schodech

Zbyněk z Janovic stál na parapetu věže a díval se dolů, kde se proti hradbám Vysokého Chlumce mlátí švédské kladivy. Vzduch páchl spáleným dřevem a železem, které se do něj vlil z tváří bojovníků. Jeho dlani se potila, ale ne z tepla. Z chladu rozhodnutí, které už nemohl odvolat.

„Poslyš, purkrabí,“ ozval se za ním hlas Jindřicha z Rožmitálu, mladšího z bratrů, jehož oči se vyhýbaly jeho pohledu. „Nemusíme to dělat. Můžeme je pustit dovnitř, vyjednat. Ti Švédové nejsou zlí jako ti, co hoří vesnice pod hradem.“

Zbyněk se neotočil. Věděl, že Jindřich mluví pravdu – švédské vojsko nebylo tuhé jako husité, ale mělo zbraň, kterou žádný hrad nedokázal odrazit: hlad. A zradu. „Ty víš, co se stane, když necháme otevřít brány?“ Jeho hlas zněl klidně, ale prsty se mu zaryly do kamene. „Zítra bude popraven každý, kdo se sem přiblížil. A ty, brácho, jsi první na seznamu.“

Jindřichovi se svaly napjaly. „Ty jsi jenom jejich psem! Lobkovicové tě posílají, aby ses postavil proti svému vlastnímu lidu!“

„A ty jsi jejich syn,“ odsekl Zbyněk. „Syn toho, kdo prodal hrad za pár stříbrných dukátů.“ Vzpomněl si na tu noc, kdy mu Purkart z Janovic ukázal pečeť – červený lev na zlatém poli, symbol rodiny, kterou měl chránit. „Ty víš, co se stalo s tvým otcem, když se pokusil uprchnout? Věšeli ho na mostě. A teď chceš, abych udělal totéž i tobě?“

Jindřich pohlédl na věž, kde se schovávaly poslední ženy a děti. „A co ty? Co když to je špatný výběr?“

Zbyněk se usmál. „Pak zemřu jako purkrabí, nikoli jako zrádce.“ Otočil se a vzal do ruky roh. „Poslyšte!“ Začal foukat, až se mu tváře zčervenaly. Z hradu se ozvaly rohy, hluk kopyt, křik mužů. Švédové se zastavili. Několik sekund panovala ticho, pak se do nich vrhly šípy z obou věží. První padli.

Jindřich se otočil k Zbyněkovi, v očích mu hořel strach. „Budeš mít krev na rukou.“

„A ty budeš mít zradu na duši,“ odpověděl Zbyněk a skočil dolů po schodech, které se pod jeho nohama otřásaly. „Teď běž a vezmi s sebou ty, co ještě mohou utéct. Já zdržím ty, co přijdou.“

Když se Jindřich rozběhl k východu, Zbyněk zůstal stát uprostřed nádvoří, kde se už valila krev. Švédové se vraceli, tentokrát s plameny v rukou. Věděl, že hrad padne. Ale nikdo mu neřekl, že má zemřít jako hrdina. Jenže teď, když cítil zápach hořícího dřeva a slyšel křik bojovníků, pochopil: nešlo o to, jak zemře. Ale o to, jak bude pamatován.

Poslední věc, kterou uviděl, než ho zasáhla šipka, byla žulová zeď – ta sama, po které se dnes procházejí turisté a ani netuší, že právě zde, mezi kameny, leží muž, který raději zemřel, než aby se stal zrádcem.

A hrad stojí. A to něco říká.