Příběh: Zbraslav

Krev na kamenech

Kuna ze Zbraslavi držel v rukou lžíci z černého olova a pozoroval, jak se kapky svíčkového vosku táhnou po stěně kaple jako žíly. *Sv. Kříž*, psalo se nad oltářem, ale on viděl jen stopy – špinavé, jako by někdo tady plakal krví. „Pánové,“ řekl tiše, „tady něco hnije.“ Jeho hlas se ztratil ve skřípění dřevěných lavic, které se posouvaly samy, i když nikdo nedýchal.

Smil, nejstarší z bratrů, se napřímil od sklenice vína. „Mikul si jen hrál se svými knížkami, jako vždycky.“ Ale Kuna věděl, že knížky byly pryč. A s nimi i jejich bratr. „Ten příkop před jádrem hradu…“ začal, ale přerušil ho náhlý úder do dveří – jako by někdo praštil pěstí do dřeva. Nikdo tu nebyl.

V noci pak našli stopu: vlhkou, jako by někdo šel přes rosu, ale v místnosti, kde nikdo neseděl. Na stole v knihovně ležela otevřená kniha s modlitbou, kterou Mikul nikdy nepřečetl. *„Pomoz mi, Pane, neboť já jsem hříšný.“* Kuna si ji vzal a přečetl ji nahlas. Okna se zatřásla, i když nefoukal vítr.

Ráno byl hrad prázdný. Smil a Boček zmizeli s koni a zbraněmi, aniž by někomu řekli kam. Kuna zůstával sám, s knihami a s tím pocitem, že zdi dýchají. Jednoho dne, když se modlil v kapli, uslyšel za sebou šustění. Otočil se – a uviděl ho: Mikula, bledého jako vápno, s úsměvem, který se nenosí mezi živými. *„Ty jsi poslední, kdo tu ještě zůstal,“* pronesl, i když jeho ústa se nepohyblivě držela zavřená. *„Ale ty také odejdeš.“*

Kuna se probudil na zemi, obklopený svíčkami, které holely jako svatojánské muchy. Kaple byla prázdná. Na oltáři ležela jen jedna věc: kniha s vytrženou stránkou. A na stránce, kterou někdo nechal, bylo napsáno jediné slovo: *„Racek.“*

Nyní, když stojíš u těch kamenných zbytků, kde se dřív tyčily věže, cítíš to stejně jako on. Vůně vlhké hlíny a starých pergamenů, které nikdo nečetl. A někde hluboko pod tvými nohami, tam, kde potoky bije o skálu, jako by ti někdo šeptal jméno, které neznáš. Ale víš, že ho jednou vyslovíš. A pak už nebudeš moci odejít.