Příběh: Zbraslavský klášter
Kostelní svíce se roztavily do posledního kapky, jako by je někdo vytrhl z jejich svícnů, a v temnotě zbyla jen slza vosku, která pomalu stékala po kamenné desce. Bratr Miloslav stál před zavřenými dveřmi knihovny, jeho prsty se třásly jako listy v listopadovém větru, a v ruce držel klíč, který mu nikdo nevěřil, že kdy najde.
„Pán Bůh ví, že jsem to nechtěl,“ zašeptal si sám, ale jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Za dveřmi ležel rukopis – ten, o kterém se šeptalo, že ho napsal sám král Václav před svou smrtí, ten, který měl obsahovat tajemství, jak udržet království v době, kdy se země rozpadá jako suchý chléb. *Kronika*, říkali, ale on věděl, že to není pravda. Kronika byla jen obálka. Vnitřek byl prázdný, jako vykopaná hrobka.
„Bratr Miloslav!“ Za zády ho přepadl opat Vojtěch, jeho obličej osvětlený jen slabým světlem z okna, kde se za mřížemi vznášely stíny vran. „Slyšel jsem zvuky. Knihovna je zakázaná, víš to.“
„Ano, ale já jsem ji našel,“ odpověděl, aniž by se obrátil. Jeho hlas byl klidný, ale v hrudi mu palčily otázky, které se mu nikdy nedaly říct nahlas: *Proč král napsal, že Bůh je mrtvý, když ho pohřbili jako svatého? Proč se v rukopise mluví o černých kněžích, kteří slouží něčemu, co není Pánu Bohem?*
Opat se posunul blíž, jeho stín padl přes Miloslavovo rameno. „Ty jsi zbláznil, bratře. Ty jsi cisterciácký mnich, ne čaroděj. Ty jsi slíbil, že budeš hlídat knihy, ne číst je.“
„Já nehledám čarodějnictví,“ odsekl Miloslav a otočil se. „Hledám pravdu. Král Václav byl můj strýc. A on mě ve snu varoval.“
Opatovi se zadrhl dech. „Sny jsou lži ďáblovy.“
„Pak mi řekněte, proč se ve snu objevuje král a říká: *‘Nejde o víru, ale o to, co se skrývá pod ní.’*“
Vojtěchovi se na tváři zjevila hrůza, jakou Miloslav ještě nikdy neviděl. „To je blasfemie!“ vykřikl a sáhl po něm. „Ty jsi zradil klášter! Zradil jsi Boha!“
Miloslav se vyhnul, ale dveře knihovny se otevřely samy od sebe, jako by je někdo tlačil zvenčí. Vůně starého pergamenu a prachu se smísila s něčím jiným – něčím kovovým, jako by se v místnosti rozlilo krev. A pak uslyšel šepot, tak tichý, že ho slyšela jen jeho duše:
*„Najdi poslední stránku.“*
Opat se zachvěl. „To není Bůh. To je on.“
Miloslav vstoupil dovnitř. Světlo svíce se rozptýlilo v temnotě, a když se jeho oči přizpůsobily, uviděl: na stole leželo několik stránek, ale poslední chyběla. Na její místě byl jen otisk ruky – jako by ji někdo vytrhl, když ji právě držel.
„Kdo to udělal?“ zašeptal.
Opat se posunul k němu, jeho dlaně se dotkly Miloslavova ramene. „Nikdo. To udělal on. On vždycky bere poslední slovo.“
V tom okamžiku se rozpraskla sklenice na stole. Černá tekutina, jako by byla vyrobena z inkoustu a krve, pomalu stékala po pergamenu. Miloslav se pokusil křičet, ale z jeho hrdla vyšel jen kašel, jako by mu něco ucpalo hrdlo.
Když se dveře knihovny opět zavřely, opat Vojtěch našel bratra Miloslava ležet na chodbě, jeho oči otevřené, ale nevidoucí. V ruce držel poloviční stránku rukopisu, na níž bylo napsáno jediné slovo:
*„Zbraslav.“*
A pak už tam nebylo nic. Jen prázdné prostory, jako by se duše mnicha rozplynula ve větru, který foukal z okna, kde se za mřížemi vznášely stíny vran.
Dnes, když procházíte klášterními chodbami, někdy slyšíte šepot. A když se podíváte na strop, uvidíte otisky prstů, které tam nebyly. Protože některá tajemství nejsou určená k tomu, aby byla odhalena. Některá tajemství čekají, až je někdo najde – a zaplatí za ně svou duší.