Příběh: Zámek Barchov
Když se na schodech před zámkem setkaly jejich prsty, byl to již příliš pozdě.
Vzduch voněl po čerstvě posekané trávě a vlhkém dřevu, které se ještě neusadilo po jarních deštích. Eliška z Voračického stála na posledním stupni, ruce skryté v rukávech šatů, a dívala se, jak se Jan Havel pomalu blíží od zahrady. Jeho boty šustily po štěrku, jako by se bál rozptýlit i ten nejmenší zvuk. Byla to neděle, den, kdy se na Barchově scházely všechny vesnice na trhy a modlitby, a přece zde bylo jen oni dva – a tajemství, které mezi nimi rostlo jako plevel mezi dlažebními kameny.
„Proč jsi přišel?“ ptala se tiše, když byl už tak blízko, že viděla, jak se mu zvedá a klesá hrdlo při každém nádechu. „Tvá rodina ti zakazuje vstupovat na toto dvorky.“
„Protože mě nikdo nevidí,“ odvětil a jeho hlas zněl jako list papíru, který se tře o prst. „A ty jsi jediná, kdo ví, že jsem tu vůbec.“
Eliška se usmála, ale v očích jí zablýsklo něco, co nebylo radost. „Můj otec by tě nechal vyhnat ještě dnes, kdyby zjistil, že jsi tu. A matka by mě nechala zavřít do kláštera.“
„Pak nechoď domů,“ řekl a poprvé ji vzal za ruku. Jeho prsty byly studené, ale držely ji pevně, jako by se bály, že by se mohla rozplynout. „Utíkej se mnou. Do Prahy, do Vídně – kamkoli, kde nás nikdo nezná.“
V tu chvíli se za nimi ozval hlas – hluboký, rozkazující. „Eliško!“
Oba se obrátili. Na schodech stál Kryštof Norbert, hejtman a majitel zámku, jeho tvář zčervenalá jako vinný mošt. Jeho oči se zastavily na Janově ruce, která stále držela Elišku, a pak na ni. „Co to má znamenat?“
„Nic, otče,“ Eliška pokusila vysvětlit, ale hlas se jí zasekl v krku. „Jen jsem mu ukazovala zahradu.“
„A proč máš jeho ruku?“ Hejtmanův hlas byl ledový. „Tento člověk je sedlák. Syn toho Havelky, který mi loni ukradl ovce.“
„Neukradl!“ Jan se postavil před Elišku, jako by ji mohl svým tělem chránit. „Vzal jen to, co mu náleží. Vaši lidé mu dluží plat za celý rok!“
Kryštof Norbert se zasmál, ale v jeho úsměvu nebyla žádná radost. „A teď chceš vzít i mou dceru? Eliška je určená pro rodinu, která jí přinese majetek a vliv. Ne pro nějakého chudáka s prázdnými kapsami.“
„Já ho miluji,“ vykřikla Eliška a poprvé v životě se neptala na dovolení. „A on mě.“
Hejtmanův pohled se ztuhl. „Pak si ho vezmi. Ale ne zde. Ne v mém domě.“ Otočil se a odešel, ale jeho poslední slova zněla jako rozsudek: „Za týden odjíždíš do kláštera v Hradci. A ty, Havelko, zmizni z mých pozemků. Pokud se tě ještě jednou uvidím, nechám tě vykopat.“
Noc byla dlouhá. Eliška seděla u okna své komnaty a dívala se na tmavou siluetu zámku, který kdykoli mohl být jejím vězením. Došlo jí, že láska někdy není dostatečná. Někdy jsou silnější zdi stavů, slibů a krve.
Ráno ji čekalo kočár. Do Hradce. Do kláštera. Od Janova pohledu ji dělil jen ten úzký pruh zahrady, kde se scházeli v tajnosti. Poslední noc před odjezdem si ho přišla říct. „Musíme utéct,“ šeptala v kapli svatého Jana Nepomuckého, kde se světlo lámalo skrze vitráže a padalo na oltář jako slzy.
Jan však mlčel. Jeho ruce se třásly, když jí podal malý svitek. „Napsal jsem dopis. Pro tvého otce. Říká, že jsem odešel do války. Že jsem padl.“
„Co?“ Eliška se od něj odtáhla, jako by ji hořelo. „Ty bys mě opustil?“
„Neopouštím tě,“ řekl tiše. „Ale ty musíš žít. A já… já nemohu být s tebou, když mě každý den hledají. Když mě najdou, zabijí mě. A tebe…“ Jeho hlas se ztratil.
V tu chvíli zazněl zvonec. Čas na odchod. Eliška se ještě jednou podívala na oltářní obraz svatého Jana Nepomuckého, který ji pozoroval svými modrými očima. „Budeš se modlit za mě?“ zeptala se.
Jan jen přikývl. „Každý den.“
Když kočár odjížděl, neohlédla se. Ale říkají, že když v zimě projdete kaplí a zastavíte se u oltáře, uslyšíte šeptání. Jako by někdo šeptal její jméno do ticha. A když se podíváte nahoru, uvidíte na stropě fresku, kde se mezi anděly skrývá tvář muže s modrýma očima – který nikdy neodešel. Jen zůstal v paměti zdí a v srdcích těch, kdo tu kdy žili.
A možná i nadále žijí.