Příběh: Zámek Červené Pečky

„Jenomže ty jsi mu přece slíbila, že se vrátíš!“

Hlas jejího otce prorazil mlhu nad zámeckým parkem jako meč. Voda z fontány pod ním se rozlila v jasné kapičky, které se na chladném kamenném dlaždění okamžitě proměnily v ledové perly. Vavřinec se otočil, ale už bylo pozdě – její kroky se staly jen stíny mezi stromy, jako by je sama země pohltila. Zůstal sám s tímto slibem, který mu vyplácel do ruky jako lístek do pekla.

Bylo to na jaře 1713, kdy se po dlouhých letech válek a moru konečně dýchalo trochu vzduchu. Vavřinec z Trauttmansdorfu, syn toho, kdo zde nechal postavit nový zámek z trosek staré tvrze, stál u okna srdcovky a díval se na krajinu, která se pod ním rozkládala jako mapa jeho vlastních ran. Barbora z Hrubých, dcera pražského měšťana, který se nedávno oženil s dcerou jednoho z nejbohatších sedláků v kraji, mu předala dopis. „Můj otec ví, že jsi tu. Říká, že se ti nemůžeš zde zdržovat.“

„Proč ne?“ Vavřinec sevřel papír tak pevně, že se mu v prstech vryla barva jejího jména. „Co bych dělal v Praze, když tu je tohle?“

Barbora se usmála, ale bylo to usmívání, které znala jen z jejích snů. „Tvé rodiče by tě zradili za takový milostný poměr. A moje…“ – pokrčila rameny – „moje rodina by mě za to vyhnala jako zkažené zboží.“

Vzpomněl si na ten večer, kdy ji poprvé viděl v kostele svatého Mikuláše v Kutné Hoře. Stála tam mezi svými, v černém šatu s hedvábným punčocháčkem, který se jí třepotal kolem nohou jako by ho držel neviditelný vítr. „Tvoje ruce jsou jako led, ale když zpíváš, je to jako oheň,“ řekl jí tehdy. Teď se mu její hlas vracel jako echo z dálky: *„Ale já zpívat neumím. Umím jen číst.“*

Zámek se za nimi zavřel. Vavřinec se otočil a spatřil ji v průčelí, jak se zastavila u okenice a dívala se ven. V ruce držela knihu – *Život svatého Františka z Assisi*, který mu dala před týdnem. Stránky byly vybledlé od opakovaného čtení. „Proč mi to dáš?“ zeptal se.

„Protože víš, že si ji nikdy neodnesu z tohoto místa.“

Byla pravda. Vavřinec věděl, že by ji nikdy nemohl odvést pryč. Zámek byl jeho vězením stejně jako její. Jeho otec, Jan Bedřich, by mu odřízal dědictví, kdyby se dozvěděl o jejím původu. A její otec, Leopold Hrubý, by ji za takový milostný vzkaz uvrhl do kláštera, kde by musela číst modlitby místo básní.

„Jsi jako ten strom tam v zahradě,“ promluvila tiše, když se k němu přiblížila. „Všichni si myslí, že jsi nehybný, ale když se podíváš, máš kořeny, které se táhnou hluboko do země.“

Vavřinec si vzpomněl na tu vřesovici, která rostla u zámeckého rybníka. Každé jaro se na ní objevovaly bílé květy, i když ji nikdo nehnojil. „A co já?“ zeptal se.

„Ty jsi jako ten zámek. Všichni říkají, že jsi krásný, ale nikdo neví, jaký je tvůj vnitřek.“

Přitiskl ji k sobě, ale její šaty voněly jen po bylinkách a vlhkosti z parku. „Když se vrátíš, vezmu tě na procházku po zámecké zahradě. Ukážu ti, jaké květiny tu rostou v podzemí.“ Řekl to, protože věděl, že to je jediná slibná věc, kterou může nabídnout.

„A co když se vrátím a už tu nebudu?“ zeptala se.

„Pak ti ukážu, jaké jsou hvězdy nad Kutnou Horou v noci.“

Bylo to lháním. Vavřinec věděl, že se její otec dozvěděl o jejich setkáních. Věděl to z toho, jak ji Barbora nedávno našla u okna s červenou ránou na tváři. „Tvoje matka říká, že se máš vdát za toho továrníka z Kutné Hory,“ řekl jí v poslední schůzce. „Říká, že to je lepší než milovat někoho, kdo ti nikdy nedá šanci.“

„A ty mi dáš šanci?“ zeptala se.

„Dám ti šanci na to, abys se vrátila.“

Ale když se vrátila, bylo to jen na den. Vavřinec ji viděl z okna, jak se vrací do Kutné Hory. Šla rychle, jako by ji něco honilo. A když se ohlédla, její pohled se ztratil v mlze, která se nad zámkem shromažďovala jako deštivé mraky před bouřkou.

Následujícího dne přišel její otec do zámku. Jan Bedřich byl na něj tak zlovolný, že Vavřinec pochopil, že už nemá čas. „Vaše dcera se vdává za továrníka z Kutné Hory,“ řekl mu. „A vy se budete starat o to, abyste se jí nikdy neblížil.“

Vavřinec se otočil a odešel do knihovny. Vzal si tu knihu, kterou mu Barbora dala, a otevřel ji na náhodné stránce. Tam byla napsána věta: *„Kdo hledá lásku, musí být připraven na to, že ji najde tam, kde ji nečeká.“*

Od té doby se Vavřinec už do parku nevydal. Žil v zámku jako duch, který se bojí svého vlastního stínu. Ale každou noc, když se zapálí svíčky v kapli svatého Kříže, která byla postavena později, slyšel zpívat její hlas. A věděl, že tam, kde rostou ty nejkrásnější orchideje v zámeckých sklenících, tam je i ona.

Dnes, když se podíváte na zámek Červené Pečky, uvidíte na jedné ze stěn malé vyryté inicialy: VB a BH. Nikdo neví, co znamenají. Ale ti, kteří se sem přijdou v noci, když je mlha jako dýchání, slyší šeptání, které se vznáší mezi zdmi jako echo minulosti.

A někdy, když se otevře jedna z oken, uvidíte na dlažbě před zámkem dvě stopy – jednu mužskou, jednu ženskou. A víte, že tam, kde se setkají, je to místo, kde láska nezahynula. Jen čeká.