Příběh: hrad Potštejn

Těsně nad hlavou se rozlomil oblouk, a hliněný prach z valů se sypal jako krev z otevřené rány. Mikuláš z Potštejna se otočil a viděl, jak se jeho bratr Procek, tvář bledší než měsíční světlo za oblohou, podobal nějakému mrtvému andílku, který se vynořil z hrobu. „Nechci zemřít v tomto prachu, bratre!“ vykřikl, a jeho hlas se ztratil mezi křikem obléhajících a praskajícími dřevěnými praky.

„Máš volbu,“ odsekla mu žena, ta samá, která ho před lety přivedla k tomuto hradu. „Buď zemřeš jako rytíř, nebo jako zrádce.“ V ruce držela šíp, který ještě kouřil od ohně. „Tento šíp je pro tebe, Mikuláš. Nebo ho hodím dolů k těm, co tě obléhají.“ Zatímco v ní hořely oči jako uhlí, on cítil, jak se mu v žebrech utahuje pouta zvyku. „Proč mě nutili, aby jsem se stal lupičem?“ vydechl. „Proč jsem musel bránit to, co mi nebylo dáno?“

Oblehání trvalo devět týdnů. Devět týdnů, kdy se pod hradem hromady těl hnil, kdy se voda v studni změnila na kaši z krve a smradu, kdy se jeho lidé, ti, kteří ho kdysi nazývali pánem, začali rozpadat jako staré dřevo. Mikuláš se pohyboval mezi zřícenými hradbami, kde se ještě před týdnem střílelo z luků a kde se teď šířil jen prach. Jeho nohy byly prasklé od chůze po kamení, které se pod ním otáčelo jako na kolotoči smrti.

„Mikuláš!“ Volal ho jeden z posledních mužů, který se ještě držel. „Nechci umřít tady. Nechci.“ Jeho hlas byl slabý, jako by mu v ústech ležela vlna. „Proč neodjedeme? Proč neodejdeme do ciziny?“

Mikuláš se otočil a viděl, jak se mu jeho muž podřezává žíly na zápěstí. „Jsi blázen!“ vykřikl a chytil ho za rameno. „Tady nejsme blázni. Jsme rytíři. Nebo jsi zapomněl, proč jsme tady?“ Muž se jen usmál, a to usmívání bylo tak bolestné, že Mikuláš cítil, jak se mu v krku zužuje.

V té chvíli se ozval křik. Někdo zvenku volal, že hrad padá. Mikuláš se otočil a viděl, jak se jeho poslední obránci rozutíkají po strmém svahu, jak se valí kameny a dřevo. „Nebudeme se vzdávat!“ vykřikl, ale jeho hlas se ztratil v řevu bouře, která se nad nimi zvedala. „Nebudeme!“

Zatímco se pod ním rozpadala zem, Mikuláš se rozhodl. Vzal luk a šíp, který mu žena dala, a vystřelil ho směrem k obléhajícím. Šíp se zaryl do těla jedného z vůdců, který se pokoušel vylezít po stráni. Muž se otočil a upřel na něj oči plné hněvu. „Tohle není konec, Mikuláš!“ vykřikl. „To je jen začátek!“

Mikuláš se otočil a viděl, jak se jeho žena přiblížila. „Jsi hrdina, Mikuláš,“ řekla. „Ale hrdinové umírají.“ V té chvíli se nad nimi rozlomilo nebe. Ohnivé šípy začaly padat jako déšť z oblohy, a Mikuláš cítil, jak se mu v žebrech zužuje. „Nechci zemřít jako zrádce,“ vydechl. „Nechci zemřít jako lupič.“

„Pak zemřete jako rytíř,“ odsekla mu žena a vložila mu meč do ruky. „Ať se vaše jméno zapíše do dějin.“ Potom se otočila a odjela pryč, zatímco Mikuláš cítil, jak se mu pod nohama rozpadá svět.

Poslední věc, co Mikuláš viděl, bylo, jak se jeho hrad rozpadá na prach. Jak se jeho lidé rozutíkají, jak se jeho synové vzdávají. Ale on zůstával stát, držel meč v ruce a čekal. Čekal na to, co přijde. Čekal na to, co ho čeká.

Když se nad ním rozlomilo nebe, cítil, jak se mu v krku zužuje. Cítil, jak se mu krev změnila na led. A když padl na kolena, věděl, že to je konec. Ale věděl také, že jeho jméno zůstane.

A když se nad ním rozlomilo nebe, cítil, jak se mu v rukou zužuje meč. A když padl, věděl, že jeho hrad padl s ním. Ale věděl také, že jeho jméno zůstane v paměti těch, kteří ho znali.

A když se nad ním rozlomilo nebe, cítil, jak se mu v duši zužuje poslední naděje. A když padl, věděl, že jeho život byl krátký, ale jeho jméno zůstane navždy.