Příběh: zámek Dobříš

Když se vrátil z lovu, potkal ji u studánky v anglickém parku, kde se voda vylévala do mramorové misy jako slzy z rozbitého šperku. *Veselá Dobříšská*, přezdívala si, protože se vždy usmála, když ho spatřila mezi kmeny lip. Dnes však držela ruce za zády, jako by se jí podařilo zachytit chlad v létě.

„Tvoje vlny jsou příliš rychlé, milá paní,“ řekl a přikývl k vodě, která se stříkala na její šaty. „Ani se nedá dohnat.“

Ona se otočila, a když viděla jeho tvář, zrudla. „Myslíte, že jsem jako ona?“ Zvedla hlavu, ale hlas jí ztuhl. „Ta, která se vrátila z Prahy s prázdnými rukama.“

„Neříkám nic takového.“ Přistoupil blíž, ale mezi nimi stála ještě studánka, jako by je dělila. „Ani nejsem z Prahy. Žiji v Dobříši už deset let.“

„A co jste před tím?“ Oči jí leskly jako čerstvé jablko. „Bylo to daleko.“

„Daleko od lásky?“ Zastavil se, aby nevyrazil do jejího prostoru. „Nejsem tu pro to, aby mě posuzovali podle toho, co jsem byl.“

„Posuzuji jen vás.“ Zavrtěla hlavou, ale její prsty se neúmyslně dotknuly jeho rukávu. „Vy jste rytíř, ale ne z Dobříše. Vy jste z toho světa, kde se ženy berou za manželky, ne jako služebnice.“

„Jsem z toho světa, kde se ženy berou za manželky, ale i jako přítelky.“ Řekl to tiše, ale ona se od něj odrazila, jako by ji popálila.

„Přítelky? Co když vás potká válečník a vezme vás s sebou?“ Zhluboka se nadechla, jako by se chtěla bránit, ale slova jí vypadala sama od sebe. „Co když vás potká někdo, kdo vám řekne, že jste příliš málo?“

„Já jsem příliš mnoho.“ Jeho hlas se ztlumil, když si vzpomněl na její jméno, které mu prozradil její otec, když ho přivedli k ní jako hosta. *Eliška z Kolovrat.*

„Eliška.“ Opakovala jeho slovo, jako by ho chápala. „Jméno, které se nesmí vyslovovat nahlas.“

„Proč?“ Přistoupil ještě blíže, ale ona se od něj odtáhla. „Proč bychom měli mlčet?“

„Protože moji rodiče by mi to nikdy neodpustili.“ Zvedla ruce, jako by se chtěla bránit, ale pak je spustila. „Moje matka by řekla, že jste jenom cizinec. Můj otec by řekl, že jste jenom rytíř.“

„A co vy?“ Dotkl se jejího lokte, ale ona se neodtrhla. „Co řeknete vy?“

„Řeknu, že jste příliš dobrý.“ Oči jí zčervenaly. „A že bychom měli být opatrní.“

„Proč?“ Zeptal se, ale už věděl odpověď. „Proč bychom měli být opatrní?“

„Protože svět je plný nebezpečí.“ Otočila se k studánce, kde se voda stále stříkala. „Protože válka je u dveří.“

„Takže se skrýváme?“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „Začínáme žít ve stínu?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Žijeme v Dobříši.“

„V Dobříši, kde se láska skrývá za zdi.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „V Dobříši, kde se láska skrývá za zdi.“

„Ne.“ Ona se otočila k němu, a když viděla jeho tvář, zrudla. „Ne, nejsme jako ostatní. My jsme jiní.“

„Jste Eliška z Kolovrat.“ Řekl to tiše, ale ona se usmála.

„A vy jste rytíř z ciziny.“ Opakovala jeho slovo, ale její hlas byl již tišší. „Ale nejsme cizinci. My jsme Dobříšští.“

„Takže se milujeme.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „Takže se milujeme.“

V tu chvíli se ozval zvuk kopyt na cihlové cestě. Eliška se otočila, a když spatřila rytíře s červenou vlajkou, její ruka se dotkla jeho paže.

„Jdi.“ Řekla to tiše, ale její hlas byl již chladný. „Jdi pryč.“

„Proč?“ Zeptal se, ale už věděl odpověď. „Proč bych měl jít pryč?“

„Protože svět je plný nebezpečí.“ Ona se otočila k němu, a když viděla jeho tvář, zrudla. „Protože válka je u dveří.“

„Takže se skrýváme.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „Začínáme žít ve stínu?“

„Ne.“ Ona se otočila k němu, a když viděla jeho tvář, zrudla. „Žijeme v Dobříši.“

Rytíř s červenou vlajkou se zastavil před nimi. „Pán Kolovrat chce s vámi mluvit.“

Eliška se otočila k němu, a když spatřila jeho tvář, zrudla. „Jdi.“

„Ne.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „Nechci jít.“

„Musíš.“ Ona se otočila k němu, a když viděla jeho tvář, zrudla. „Musíš jít.“

„Ne.“ Ona se otočila k němu, a když viděla jeho tvář, zrudla. „Ale láska zůstane.“

Rytíř s červenou vlajkou se od nich odtáhl. Eliška se otočila k němu, a když spatřila jeho tvář, zrudla.

„Proč?“ Zeptal se, ale už věděl odpověď.

„Protože svět je plný nebezpečí.“ Ona se otočila k němu, a když spatřila jeho tvář, zrudla. „Protože válka je u dveří.“

„Takže se skrýváme.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla.

„Zůstane.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „Zůstane v Dobříši.“

„Zůstane.“ Ona se otočila k němu, a když spatřila jeho tvář, zrudla. „Zůstane v našich srdcích.“

„Zůstane.“ Dotkl se jejího ramene, ale ona se od něj odtáhla. „Zůstane v našich srdcích.“

A když se odcházeli, Eliška se otočila a podívala se na zámek, který se tyčil nad nimi. „Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel.“

„Ale my ho našli.“ Řekl to tiše, a když se od něj odcházeli, věděl, že láska zůstane. „My ho našli.“