Příběh: zámek Hořice s tvrzí
Větrný šepot pod tvrzí
Kámen pod níma se potil. Ne od slunce, které se jenom odráželo od mokrého kamene příkopu, ale od toho, co mezi nimi bylo. Vojtěch z Rašín se opřel o val, jeho prsty se prohloubily do vlhké hlíny, jako by chtěl do ní vtisknout něco, co se mu nedá říct. Pod ním, v temných sklepích tvrze, Markéta z Chlumu čekala. Čekala na to, co by měla být odměna za to, že se v noci vyhoupla z okna svého pokoje a přišla sem, kam ji nikdo neznal.
„Jsi jistý, že to uděláte?“ její hlas přišel z hloubky, jako by ho odnesl vítr z otevřeného okénka sklepa. Vůně plísní a starého dřeva se smísila s jejím parfémem—ten samý, který nosila už od dětství, když si matka říkala, že to připomíná květy v lese po dešti. Vojtěch se otočil, jeho čelo se dotklo studené kamenné zdi.
„Co kdybych neudělal?“ zeptal se a jeho hlas zněl jako štěbetání vran na věži. „Co kdybych se jenom podíval a odešel?“
Markéta se posadila na kamenný stůl, její šaty se rozlétly jako černý vítr. „Potom bys byl jen jako ostatní. Jako ty, co se jenom dívali.“ V jejích očích se odráželo světlo svíček, které visely v řadách po stěnách. „Já nejsem jako ty.“
Vojtěch si vzpomněl na její slova z minulého večera, když ji viděl poprvé v sále na hostině u jejího otce. „Tvoje ruce jsou jako můj meč—přesné, ale nebezpečné.“ Tehdy jí to řekl a ona se usmála, ale teď, v tomto chladném sklepě, jeho slova zněla jako výzva. „Tvoje ruce jsou jako můj meč—přesné, ale nebezpečné.“
„Můj otec by mě zabíjel, kdyby věděl, že jsem tady.“ Markéta se pohnula, její šaty se dotkly vlhkého kamene. „A tvojí by tě vyhnal z rodiny, kdyby zjistil, že jsem já.“
Vojtěch se posadil naproti ní, jeho kolena se dotkla jejího ramene. „Máme jenom tento večer. Potom přijde ráno a s ním všechno ostatní.“
Markéta se naklonila blíž, její dech byl teplý jako oheň. „Potom přijde ráno a s ním všechno ostatní.“ A pak ji políbil, tvrdě, jako by chtěl vtisknout do jejího úst vše, co jim brání. Když se odtrhli, její rty byly jako popáleniny.
„Musíme to udělat teď.“ Jeho hlas zněl napjatý, jako struna luku. „Předtím, než někdo zjistí, že jsme spolu.“
Markéta se vztyčila, její šaty se rozlétly jako černý prapor. „Předtím, než někdo zjistí, že jsme spolu.“ A pak se podívala na dveře, které vedly nahoru, do tvrze, kde čekali její strážci, a pak na dveře, které vedly dolů, do příkopu, kde čekal jeho otec s mečem v ruce.
„Já vím, jak se dostat ven.“ Vojtěch se vztyčil, jeho oči se zúžily jako špička meče. „Ale jak se dostat zpět?“
Markéta se usmála, ale bylo to úsměv, který neznal radost. „Nevíme. Ale možná to nebude potřeba.“
Vojtěch se otočil, jeho ruce se prohnuly kolem ní, jako by ji chtěl uchytit, než ji pustil. „Potom musíme být opatrní.“
Markéta se podívala na dveře, které se pomalu otvíraly. „Vždycky jsme byli opatrní.“
Když vyšli z tvrze, byl večer již hluboký. Měsíc svítil nad Hořicemi, jeho světlo se odráželo od vody v příkopu, který obklopoval tvrz. Vojtěch se podíval na Markétu, její tvář byla bledá jako měsíční světlo. „Co když nás někdo vidí?“
„Potom se ukážeme.“ Markéta se podívala na něj, její oči byly temné jako noc. „Potom se ukážeme.“
Vojtěch se vzpomněl na to, co mu řekl její otec, když ho poprvé viděl na hostině. „Tvoje rodina je stará jako tato tvrz. Můj rod je starý jako tato země.“ Tehdy si myslel, že to jsou jenom slova. Teď věděl, že to byla varování.
Markéta se podívala na věž, která se tyčila nad nimi, její okna temná jako černá díra. „Věž je jako vězení. Ale my jsme jako ptáci, kteří se pokoušejí letět.“
Vojtěch se podíval na ni, jeho ruce se prohnuly kolem jejího ramene. „My jsme jako ptáci, kteří se pokoušejí letět.“
A pak se podívali na sebe, jejich dech se smísil, jejich tělíčka se dotkla, jako by chtěla říct vše, co nemohla říct slovy. Když se odtrhli, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
„Jdi první.“ Vojtěch se podíval na ni, jeho oči plné tajemství. „Já ti pomohu.“
Markéta se podívala na něj, její oči plné lásky a strachu. „Jdi první.“
A pak se podívali na dveře, které se pomalu zavíraly za nimi, a věděli, že to bude jejich poslední chvíle. Když vyšli ven, byl večer již hluboký, a nad nimi se tyčila věž, jako by jim hlídala každý krok.
A když se podívali na sebe, věděli, že to bude jejich poslední chvíle. A když se políbili, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
A když se rozloučili, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
A když odešli, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
A když se vrátili, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
A když se potkali, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
Když se podívali na sebe, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
A když se políbili, věděli, že to bude jejich poslední chvíle.
Větrný šepot pod tvrzí se ještě dnes rozléhá, když se někdo v noci zastaví u kamenného příkopu a poslouchá, jak se odráží v jeho vodách stíny těch, kteří se sem nikdy nevrátili.