Příběh: zámek Roudnice nad Labem

„Tvé ruce jsou ledové, jako bys se dotkl kamene z věže.“

Zatímco jsi se vlekl po úzkých schodech, které se vinuly mezi zdmi tak tlustými, že by je snadno utratil i býk, ona ti klidně řekla tohle. A ty jsi se zastavil, protože jsi se bál, že ti z ruky padne ten jediný list pergamenu, který jsi přinesl – podepsaný pečetí jejího otce. *„Přestaň se dívat na mě jako na někoho, koho chceš zabít.“*

Měla jsi na sobě šaty z hedvábí, které vonělo lilek a medem, a když se otočila, na tváři ti zůstal stín jejího úsměvu – ten, který ti slíbil, že se brzy uvidíte na Labi, kde se vlny dotýkají skal, jako by se chystaly je políbit. *„Tady to není bezpečné.“* řekla a její hlas se rozléhal v chodbách tak, jako by byl přiváněn větráním z otevřených oken směrem k řece. *„Zítra odcházíš.“*

Ty jsi se jen zamračil. *„Zítra se vrátím.“* Odpověděl jsi, ale její oči se zúžily. *„Ne jako posel.“*

Byla jsi dcera purkrabího, synem obchodníka z Litoměřic, a to bylo dost na to, aby ti arcibiskup Očko z Vlašimi řekl, že tvé přítomnosti na hradě se vyhýbá jako čarodějnici. *„Tvé jméno je na seznamu.“* šeptala ti v noci, když jste se scházeli v tajné komnatě za knihovnou, kde voněl starý papír a pryskyřice. *„Tvé rodině hrozí konfiskace, když se o tom dozvědí.“*

A ty jsi jí dal ten list – podepsaný její rukou, aby to vypadalo, jako by to byla její vůle. *„Všechno, co chceš.“* řekl jsi a její prsty se dotkly tvých, jako by se bály, že se zmizí. *„Ale ne takhle.“*

Následující den jsi byl uvězněn v nejchladnější věži, ta, která se tyčila nad Labem jako strašidlo. *„Za zradu.“* řekl ti purkrabí, když ti přinesl jídlo – chléb a kousek sýra, který byl tak starý, že by ho snadno požral i pes. *„Tvé jméno je na seznamu.“* opakoval, jako by se snažil zaplnit tichou prázdnotu mezi tvými ušima a stropem.

Věděl jsi, že to není pravda. Ale věděl jsi také, že to nemá význam. Když se podíval jsi z okna – a okna tam byla jen jedno, vysoké, jako by ho nechal záměrně zanechat arcibiskup, aby vězni viděli, jak se Labe vinou mezi skalami, jako by se snažilo unést jejich pláč –, viděl jsi ji.

Stála na druhém břehu, oblečená do černých šatů, které se míchaly s tmou. Mávala ti rukou, ale vítr jí je odnášel, takže se jen mávala vzduch. A ty jsi věděl, že to není mávání rozloučení. To bylo něco jiného – něco, co ti říkalo, že se vrátí.

„Věže se nemohou zříci svého poslání.“

To ti řekl starý strážný, když ti přinesl další jídlo – tentokrát jen vodu a kousek chleba, který byl tak tvrdý, že bys ho mohl použít jako kámen. *„Kamenné stěny neumí lhát.“* řekl a odšel, aniž by se podíval, jak ti to řekl. *„Ale lidé ano.“*

Ty jsi ležel na podlaze a poslouchal, jak se vlny Labe tlukou do skal. A pak jsi uslyšel její krok. Ne na kamenech – na schodech. *„Věděla jsem, že tě sem posílají.“* řekla a její hlas se proměnil v šepot, který se míchal s deštěm, který začínal padat venku. *„Můj otec věděl, že jsi nevinný.“*

„Tady je to bezpečnější než v městě.“

Ona se usmála, ale bylo to úsměv, který neznal radost. *„Můj otec chce, abych se provdala za hraběte z Dražic.“* řekla ti a její prsty se dotkly tvého zápěstí. *„Za dva dny.“* *„A ty co?“* ptal jsi se a její oči se naplnily slzami, které se nestihly dostat ven. *„Já budu jeho druhá manželka.“* *„Proč?“* „**Protože jsem mu slíbila, že ti pomohu.“*

V tu chvíli se dveře otevřely. *„Purkrabí chce, aby jsi byl předveden před arcibiskupa.“* řekl strážný a jeho hlas byl jako kámen, který se valí dolů po svahu. *„Zítra ráno.“*

Ona ti podala list – ten, který jsi jí dal, podepsaný její rukou. *„Vezmi ho.“* řekla. *„Až se vrátíš.“*

Ty jsi se podíval na list a pak na ni. *„A ty?“*

„Já se vrátím.“ řekla a její oči se zúžily. *„Ale ne takhle.“*

A pak se dveře zavřely. A ty jsi zůstával ležet na podlaze a poslouchal, jak se vlny Labe tlukou do skal. A věděl jsi, že se vrátí. Ale věděl jsi také, že se nikdy neuvidíte tak, jak byste chtěli.

Dnes, když se podíváš z věže na Labe, které se vinou mezi skalami, můžete vidět stín dvou lidí, kteří se nikdy nedotkli – ale nikdy se nezapomněli.