Příběh: zámek Svinaře
„Včera jsem ti slíbil, že se vrátím, a přesto jsem zůstal.“
Tiché slovo padlo mezi nimi jako kamení do studně. Jindřich z Křivokladu neotočil hlavu, ale jeho prsty se stáhly od jejího zápěstí, jako by se ho dotýkal oheň. Za oknem se rozlila zlatá mlha západu, a v ní se odrážely vlajky na věžích Berouna, které se zdály hnusné jako krev na sněhu. „Máte slovo šlechtičny, paní Věra,“ řekl chladně, „ale slovo pana z Křivokladu je závazné ještě víc.“
Věra z Hradiště se otočila k němu, a v jejím oku se odrazil ten samý odpor, který právě on cítil. „Mám slovo, které se nedá zlomit, ale máte slovo, které se nedá splnit.“ V rukou držela tenký pergamen s pečetí rodového znaku, který mu měl předat před večeří. „Vaše otec mi dnes večer zakázal vstup na zámek. Řekl, že jsem jako šlechtična z Hradiště nehodná, abych se zde objevila.“
Jindřich se usmál – usmívat se v takové chvíli bylo jako vyhazovat si židli pod nohy. „Vaše otec je starý a hloupý. Já jsem mladý a rozumný. Zítra v noci se schováme v kapli svaté Anny. Tam nikdo nehledá.“
„V kapli?“ Znělo to jako posměch. „Tam, kde vaši předkové přinášeli oběti za vítězství, a vy chcete, abych se ukryla jako zlodějka?“
„Nejsem zlodějka. Jsem člověk, který se bojí, že by vám mohl ublížit.“ Jeho hlas se ztlumil. „Můj otec by mě zabavil, kdyby věděl, že jsem se s vámi mluvil. Ale vy – vy jste riskujete víc.“
Věra se podívala na zámek, jehož okna již svítila žlutým světlem večeře. „Můj otec by mě vyhodil z domu. Ale já bych radši zemřela, než abych se vzdala.“
„Pak zůstaneme v kapli,“ řekl Jindřich a podal jí ruku. „Tam nikdo nepočká na zítřejší svítání.“
Věra se vzpamatovala a přikývla. V kapli svaté Anny, která stála v samotném srdci zámeckého parku, mezi starými lípami, které se táhly jako šedivé prsty k nebi, se schovali před večerní chladinou. Zvuky zámku, posvátné zpěvy a šustění šatů šlechticů na večeří, se zdály být dál než jen stovka kroků. Věra si obléklá šaty pod plášť Jindřicha, který voněl tabákem a koňským potem z jezdců, kteří ho doprovázeli na turnajích. „Vaše otec ví, že jsem zde,“ šeptala.
„Neví. Ale brzy to zjistí.“ Jindřich se naklonil a dotkl se jejího čela. „Zítra v poledne budu na turnaji. Pokud mě neuvidíte, znamená to, že jsem byl poražen. Pokud mě uvidíte, znamená to, že jsem zvítězil. Ale v obou případech se schováme v kapli.“
„A co když mě najdou?“ Věra se podívala na malý křížek, který visel na její hrudi. „Můj otec by mě dal uvěznit.“
„Potom se spácháme společně.“ Jindřich jí podal dýku, kterou nosil ukrytou pod opaskem. „Ale doufám, že nedojde k tomu.“
V kapli bylo ticho, jenom se šustily listy v zámku a někde daleko se ozývaly zvony z Berouna. Věra si sedla na kamenný žebřík u oltáře a Jindřich se k ní přiklonil. „Mám pro vás ještě jednu věc.“ Vyndal z rukávu malý zelený kameníček, který držel v dlani. „To je drahokam z mé matčiny šperku. Říkali, že přináší štěstí v lásce.“
„Nechci štěstí.“ Věra ho vzala a přiložila si ho na prsa. „Chci vás. Ať už je to štěstí nebo neštěstí.“
Jindřich se usmál. „Pak mě máte.“
Ale ráno se Jindřich v kapli nevyskytl. Věra tam čekala celou noc, a když ráno přišla na zámek, byla odvedena do komnaty, kde ji čekal její otec, bledý a rozzuřený. „Vrátila jsi se?“ zeptal se, když ji viděl. „Takže jsi se vrátila.“
„Ano.“ Věra se pokusila udržet hlavu vztyčenou, ale její ruce se třásly. „Ale Jindřich se nevrátí.“
„Proč ne?“ Otec se posadil do křesla a podal jí sklenici vína. „Je to jenom mladík. Zítra na turnaji zvítězí a přijde k vám.“
„Neuvidíte ho.“ Věra se posadila na okraj postele. „Zítra ráno ho zabijí.“
Otec se otočil. „Kdo by ho měl zabít?“
„Vaši muži.“ Věra se podívala na okno. „Jindřichova rodina se s vámi nezdráží. A proto jsem se musela schovat.“
„Proč?“ Otec se vzpamatoval. „Proč jsi se musela schovat s tímto mladíkem?“
„Protože jsem ho milovala.“ Věra se vztyčila. „A on mě.“
Otec se pohlédl na ni s takovým odporem, že jí to udělalo bolest. „To je nemožné. Vy jste šlechtična z Hradiště. On je pán z Křivokladu. A my jsme nepřátelé.“
„To neznamená nic.“ Věra se pokusila udržet klid. „Láska je silnější než nepřátelství.“
„Láska je slabost.“ Otec se vztyčil. „A slabost je smrtelné.“
Věra se podívala na okno, kde se odrážely poslední paprsky slunce. „Jindřich mi slíbil, že se vrátí. Ale nevrátil se.“
Otec se otočil. „Když se vrátí, řeknete mu, že jste mě poslouchala.“
„Nevrátí se.“ Věra se podívala na zelený kameníček v její dlani. „A já mu už nikdy nepovím.“
Zámek se probouzěl k životu. Zvony z Berouna začaly zvonit na ranní mši, a ve věži se ozývaly první zvony turnaje. Věra se podívala na okno, kde se odrážely poslední paprsky slunce, a věděla, že Jindřich už nebude.
Ráno se ozývaly zvony z Berouna, a ve věži se ozývaly první zvony turnaje. Věra se podívala na zelený kameníček v její dlani a věděla, že Jindřich už nebude. Ale v kapli svaté Anny, kde se schovali, zůstala její láska. A tam, kde se rozlila zlatá mlha západu, se ještě dnes občas cítí její stín.