Příběh: zámek Valdov

Prach z oken

Tiché skřípění dřevěných schodů pod nohama ji přivedlo zpět do tohoto místa, jako by čas neubral ani krok. Vavřinec se zastavil uprostřed chodby, kde se stěna rozkládala jako zraněná hruď, a podal jí ruku. Zuzana ji vzala, ale její prsty se na jeho nezmohly – byly ledové, i když pod šaty cítila, jak v ní hoří krev. „Neboj se,“ šeptl, ale jeho hlas se rozplynul ve stěně, která byla pokrytá prasklinami jako rány.

„Co když nás někdo slyší?“ zeptala se, i když věděla, že nikdo neslyší. Vzduch byl tu přetížený zápachem starého kamene a něčeho sladkého, jako by se v zdi schovával med. „Nejsme sami,“ odpověděl a ukázal na strop, kde se v rohu rozkvetla malá trhlina. Skrze ni pronikalo světlo z neznáma – ne z oken, která byla zakryta prkny, ale z nějakého jiného světla, které se neustále měnilo barvou.

„To je jen slunce,“ řekla, ale její hlas zněl jako lžíce v poháru. Vavřinec ji přitáhl k sobě, ale mezi nimi byl tenký vzduch, který se nechal cítit jako hrana meče. „Ne, to je to, co jsme si slíbili,“ odvětil a položil ji na zem, kde se pod nimi rozkládala klenba s vyřezávanými květy. „Tady nikdo neví, že jsme šlechta a sedláci.“

Zuzana se usmála, i když jí ústa byly suchá. „Tady nikdo neví nic.“ Ale když se dotkla jeho tváře, cítila, jak se mu srdce třese. „A co když to někdo zjistí?“ šeptala, i když už věděla, že to nemá význam. Vavřinec ji políbil, ale jeho ústa byla studená, jako by mu krev zmrzla v žilách. „Pak už to nebude mít význam,“ odpověděl a odtáhl se od ní.

V tom okamžiku se dveře za nimi otevřely.

Nebyla to žádná chyba, nebyl to žádný náhoda. Jindřich Multz, vdovec a nový majitel zámku, stál v otvoru, který byl kdysi dveřmi, ale nyní byl jen prázdnotou. Jeho oblečení vonělo bylinami a železem, a když se otočil, Zuzana viděla, že drží v ruce list papíru. „Vím o vás,“ řekl a jeho hlas byl jako řezání nožem. „Vím, že jste se scházeli v těchto komnatách, a že jste si slíbili, co by nikdo neměl.“

Vavřinec se postavil mezi Zuzanu a Multze, ale jeho ruce se třásly. „To je lži,“ řekl, ale jeho slova zněla jako zvonění ve vodě. „Nikdo neví nic.“

Multz se usmál, a to bylo nejstrašnější, co Zuzana kdy viděla. „Vím, že jste si slíbili, že se budete scházet i po mé smrti.“ Jeho oči byly tmavé, jako by v nich byla noční můra. „Vím, že jste si slíbili, že se budete milovat i když to není dovoleno.“

Zuzana se postavila vedle Vavřince, ale mezi nimi byla sama prázdnota. „Proč nás chceš zabít?“ zeptala se, i když věděla, že to není pravda. Multz jenom usmál a podal jí list. „Nechci vás zabít. Chci vás rozloučit.“

Na papíru bylo napsáno jedno slovo: Valdov.

Když se dveře za nimi zavřely, Zuzana a Vavřinec zůstal sami v temnotě. Vzduch byl plný zápachu starého kamene a něčeho sladkého, jako by se v zdi schovával med. „Co to znamená?“ zeptala se, ale její hlas zněl jako lžíce v poháru.

Vavřinec ji vzal za ruku a vedl ji k oknu, které bylo zakryto prkny. „To znamená, že jsme se museli rozloučit tady, v tomto místě, kde nikdo nemůže slyšet naše slova.“ Jeho hlas zněl jako řezání nožem. „Tady nikdo neví, že jsme šlechta a sedláci.“

Zuzana se usmála, i když jí ústa byla suchá. „Tady nikdo neví nic.“ Ale když se dotkla jeho tváře, cítila, jak se mu srdce třese. „Tady zůstane náš příběh.“

V tom okamžiku se dveře za nimi otevřely znovu, a tentokrát už nikdo nechal prázdnotu, která byla kdysi dveřmi. Multz stál tam, ale jeho oblečení bylo jiné, starší, a v ruce držel meč. „Poslední rozloučení,“ řekl a jeho hlas zněl jako řezání nožem.

Multz se usmál a udeřil. Vavřinec padl na zem, a Zuzana se pokusila běžet k němu, ale Multz ji chytil za ruku. „Ne, miláčku, tady musíš zůstat.“ Jeho hlas zněl jako řezání nožem.

Když se dveře zavřely, Zuzana zůstal sama v temnotě. Vzduch byl plný zápachu starého kamene a něčeho sladkého, jako by se v zdi schovával med. „Proč?“ šeptala, ale nikdo neodpověděl.

Dnes, kdy se po zámku šíří jen prach a prázdnota, se říká, že v těch komnatách se ještě občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel. A že tam, kde se stýkaly dvě stěny, se ještě někdo dotýká.