Příběh: zámek Velké Meziříčí
Ruka sevřela list pergamenu tak pevně, že se v ní propíchl ostrý okraj. Křupavý papír se rozpadl na prsty, jako by se s ním rozpadalo i poslední slovo lásky.
„To je podvod!“ vykřikl Vratislav z Pernštejna, ale jeho hlas se ztratil v šumu větrných hodin na hradních stěnách. Oheň z komínů vykukoval přes valy jako žíznivé oči, ačkoli byl vně zima. „Můj otec by nikdy neprodal naše jméno, ani by neuznal tenhle smluvní list jako platný.“
Alena z Lomnice neodpověděla hned. Pouze se podívala na list, který držel v ruce, a na její tváři se zamlžily stopy starých ran. „Vaše rodové pečeť je podvržená. A vy jste podepsal jako *Vratislav z Pernštejna na Meziříčí*, nikoli jako *pán z Lomnice*.“ Její prsty, oblečené do jemných rukavic z bílého kožešiny, se dotkly jeho paže. „To není jen o pozemcích, můj milý. To je o tom, kým se budete považovat.“
Vratislav se otočil k oknu, za kterým se táhl tmavý les. „Mám dědit jen jméno a dluhy. A ty jsi mi slíbila, že se s mnou podělíš o vše.“ Jeho dech se stál na chladném skle, vytvářel nepatrné mlhy, jako by se z něj vytrhávaly vzpomínky. „Proč mi to ukrýváš? Proč jsi mi řekla, že můj otec je mrtvý, když jsi věděla, že žije?“
Alena se otočila od něj. Na jejím krku se odrážel světlo z oken, jako by se v něm odrážela její duše. „Tvá rodina mě nepustila odcházet. Řekli, že jsem jen *pánova milenka*, nikoli *Alena z Lomnice*.“ Zhluboka se nadechla, a když vydechla, z úst jí unikl vůně růže, kterou nosila přes šaty. „Když jsem tě potkala v kostele, věděla jsem, že jsem našla to, co mi patří. Ale tady…“ Rozmáchla rukou k hradebním zdím, „…tady se bojíš, že ses staneš jen *pánem z Lomnice*, nikoli *Pernštejnem*.“
Vratislav se přiblížil k ní, ale její tělo se ztuhlo. „Neříkej mi, že mě neznáš. Znám každou ránu na tvém srdci, každý dech, který jsi mi dala.“ Jeho prsty se dotkly jejího zápěstí, kde pulzoval tenký žilní vzorec. „Mám ti ukrást to, co ti patří, nebo ti pomoci ho získat?“
Alena se usmála, ale bylo to úsměv, který se neodrážel v jejích očích. „Ukradnout? Ne, milý. Ale ukrást si ho sám.“ Zvedla list a roztrhala ho na kusy. „Toto jméno ti nikdo neodmění. Ale já ti mohu dát to, co je skutečně cenné.“ Vytáhla z rukávu malý kovový kroužek, vyražený v podobě lva. „Můj otec mi ho dal, když jsem byla dívkou. Řekl, že to je klíč k tomu, co opravdu stojí za to bránit.“
Vratislav ho vzal, ale místo toho, aby jej položil na stůl, ho schoval do vnitřku rukávu. „Co je to za klíč?“
„To je klíč k mé duši.“ Alena se otočila k dveřím, které vedly do tajné komnaty pod hradem, kde ležely tajné listiny rodiny z Lomnice. „A ty jsi klíč k mé rodině. Ale musíš si ji vzít sám.“
Vratislav ji chytil za paži, ale ona se vytrhla. „Nečekej na mě, Vratislave. Když přijde čas, přijdu sama.“ Otevřela dveře a zmizela v temnotě chodby, která vedla dolů, k místům, kde se rodové tajemství uchovávalo od dob, kdy hrad ještě nesl jméno *Meziříčí*.
Zůstal sám, obklopený stíny a vzpomínkami. Za oknem se rozhořelo nebe, jako by se bůh hněval na jejich lásku. Vratislav se posadil k stolu a vytáhl z kapsy další list pergamenu. Na něm byla jeho vlastní pečeť, ale tentokrát bez podvrhu. „Aleno,“ napsal, „pokud mě někdy najdeš, věz, že jsem se stal tím, kým jsi mě chtěla vidět. Ale já se nedám. Ne pro tebe. Pro sebe.“
Zavřel oči a poslouchal, jak se někde v hloubce zámku ozývá zvuk kladiva na kování. Bylo to zvuk, který znala jen Alena – zvuk, který říkal: *Jdu za tebou.*