Příběh: zámek Vrchotovy Janovice
Vzduch byl nasycen vůní vlhké zemi a rozkvetlých jasmínů, když se dveře východního křídla zámku s otřesem otevřely a v něm vystoupil pán z Vrtby, jehož šaty, i přes pozdní podzim, ještě nesly stopy jarního slunce. Na jeho prstech, které drtily opotřebělou kůži zbrojního řemene, se leskly kapky deště, který odpoledne přišel bez varování. „Měla jsi mi napsat, že přijdeš,“ řekl, a jeho hlas, který se zvedl nad šum vody v příkopu, zněl jako rozkaz i jako prosba.
Sidonie, která stála u okna západního křídla, otočila hlavu, ale neodpověděla. Jen se dotkla prstů na skleněné tabuli, která oddělovala ji od světa venku. „Vidím, že jsi přišel,“ promluvila konečně, a její hlas byl tak jemný, že se zdál být jen odrazem slunce na skle. „Myslela jsem, že se ti to nebude líbit.“
Pán z Vrtby se přiblížil, jeho boty potloukaly po dlažbě, která ještě nesla jizvy od starých kroků. „Líbí se mi to, že jsi tu,“ odpověděl, a když se podíval na ni, jeho oči se zamlžily. „Ale nechci, aby se to stalo příčinou mého propuštění z hradu.“
Sidonie se usmála, ačkoli její ústa byla drsná jako kámen. „Neboj se, Jan. Nikdo neví, že jsem sem poslala zprávu. A ani neví, že jsem sem poslala tebe.“
Vzduch v místnosti se stáhl, jako by se náhle zmenšily stěny. Pán z Vrtby se otočil, jeho pohled se ztratil v temných koutech, kde se stíny hýbaly jako duši. „Máš pravdu. Ale co když mě najdou? Co když mi řeknou, že jsi mě sem poslala?“
Sidonie se přiblížila k oknu, kde se odrážela jen její tvář. „Pak ti řeknu, že jsi přišel, protože jsi se chtěl podívat na můj park. Na jezero. Na to, jak se v něm odráží obloha.“
Pán z Vrtby se zastavil u dveří, jeho ruce se zavrtěly v zápěstí. „To je lži, Sidonie. A já vím, že to víš.“
„Ne, Jan. To je pravda.“ Sidonie se otočila, její oči se ztratily ve stínu. „Ale pravda je také to, že když se podíváš na to jezero, uvidíš jen vodu. A když se podíváš na mě, uvidíš jen ženu, která se ti zamlouvá.“
Pán z Vrtby se znovu otočil, jeho pohled se ztratil v temných koutech. „A co když mě najdou? Co když mě odvedou? Co když mi řeknou, že jsi mě sem poslala?“
Sidonie se usmála, a její ústa se zamlžila jako mlha. „Potom ti řeknu, že jsi přišel, protože jsi se chtěl podívat na můj park. Na jezero. Na to, jak se v něm odráží obloha.“
Pán z Vrtby se zastavil, jeho ruce se zavrtěly v zápěstí. „To je lži, Sidonie. A já vím, že to víš.“
Pán z Vrtby se přiblížil k oknu, kde se odrážela jen jeho tvář. „Co když mě najdou?“
Sidonie se otočila, její oči se ztratily ve stínu. „Potom ti řeknu, že jsi přišel, protože jsi se chtěl podívat na můj park. Na jezero. Na to, jak se v něm odráží obloha.“
Pán z Vrtby se otočil, jeho pohled se ztratil v temných koutech, kde se stíny hýbaly jako duši. „Co když mě najdou?“
Sidonie se otočila, její oči se ztratily ve stínu. „Neříkej mi, že to víš. Neříkej mi, že to nevíš. Neříkej mi nic.“
Vzduch se zamlžil, jako by se náhle zmenšily stěny. Pán z Vrtby se zastavil, jeho ruce se zavrtěly v zápěstí. „To je lži, Sidonie. A já vím, že to víš.“
Sidonie se usmála, a její ústa se zamlžila jako mlha. „Neříkej mi, že to víš. Neříkej mi, že to nevíš. Neříkej mi nic.“
Pán z Vrtby se otočil, jeho pohled se ztratil v temných koutech, kde se stíny hýbaly jako duši. „A co když mě najdou?“
Sidonie se otočila a odešla, její šaty se třpytily jako stín. Pán z Vrtby se zastavil u dveří, jeho ruce se zavrtěly v zápěstí. „Co když mě najdou?“ opakoval.
Venku se zvedal vítr, který nesl vůni vlhké zemi a rozkvetlých jasmínů. Pán z Vrtby se otočil, jeho pohled se ztratil v temných koutech, kde se stíny hýbaly jako duši. „Co když mě najdou?“
---
Když se po letech opět podíval na zámecké jezero, viděl v jeho vodách nejen odraz oblohy, ale i odraz tváře, kterou nikdy nesměl dotknout. A v té chvíli pochopil, že láska, která se zde narodila, zůstane navždy v těchto stěnách, jako stíny, které se hýbou v temných koutech.