Příběh: zámek Vážany nad Litavou

„Když jsem v tu chvíli spatřil tvou postavu u okna, věděl jsem, že se už nikdy nevrátím.“

Obrátila se ke mně, jako by ji něco pod okapem přitáhlo, a její šaty, ty tenké, jako by je vyrobila sama z jara, se vznášely nad dlažbou. Vůně lilií, kterou nesla, se promísila s prachem z nedávných bouřek a zapáchalo to na tajemství, které jsem chtěl rozluštit. *Jana*, řekl jsem tiše, i když věděl jsem, že ji to jméno nezmění. Už jsem ji nikdy nevolal jinak.

„Co tu děláš, hraběte?“ Zvuk jejího hlasu byl jako struna, kterou někdo náhle uvolnil – zněl přerušovaně, jako by ji někdo přerušil. Měla ruce v rukavicích, ale prsty jí byly neklidné, jako by chtěly uchopit vzduch. „Tady nikdo nechce hraběte.“ Odpověděla tiše, ale její oči – ty modré, jako by je někdo vykrájel z oblohy nad Litavou – hořely.

„Mám povolení.“ Vystrčil jsem dopis, který jsem dostal od svého strýce, a ten se rozvinul na dlažbě jako bílý pták, který se ztratil. Jana ho podívala, pak jej zvedla a zahnula do rukávu, jako by se bála, že by ho mohla někdo ukrást. „To je list od hraběte z Valdštejna. Říká, že jsem jeho synovec.“ „A co ty říkáš?“ Zvuk jejího hlasu se změnilo – stalo se z něj něco ostrého, jako sklo.

„Říkám, že tady nejsou hraběti vítáni.“ Otočila se ke dveřím, které vedly do interiéru, kde se ještě cítilo po baroku – po zlatých lescích a vonných olejích. „Tvoje rodina tu byla jednou. Ale teď už ne.“ Její hlas se ztlumil, ale já slyšel, jak se jí třesou rty. „Tvá rodina tu byla, ale ty jsi přišel jako cizinec.“

„Jsem syn jeho bratra.“ Vzpomněl jsem si na portréty v zámku v Židlochovicích, kde jsem vyrůstal – na tvář, která se mi zdála známá, ale nikdy jsem ji neviděl. „Moje matka byla jeho dcera.“

Jana se zastavila u okna a podívala se dolů, kde se mezi stromy proplétaly stíny. „A co to má znamenat?“ Zezadu se ozval hluboký hlas – „Co to má znamenat, že se tu vracíš, jako by ses tu nikdy neznal?“ Obrátil jsem se a uviděl svého strýce, hraběte z Valdštejna, který stál v dveřích s rukou na dřevěném zábradlí. Jeho tvář byla jako socha – tvrdá, bez výrazu. „Víš, co se stalo s tvým otcem.“

„Znáš pravdu?“ Zeptal jsem se Jana, aniž jsem se na něj podíval. Věděl jsem, že když se podívám, uvidím v jeho očích to, co jsem už viděl v očích všech ostatních – strach. „Říkají, že zemřel v bitvě. Ale já věřím, že to byl nehoda.“

„Nehoda?“ Jana se otočila. „Nehoda? Tvé otce našli v lese pod Litavou, s puškou v ruce a stříbrným náramkem rozbitým. Říkají, že se pokusil utéct.“ Její hlas se zvedl, jako by ji něco tlačilo nahoru. „Tvoje rodina tu byla jednou. Ale teď už nikdy ne.“

„To není pravda.“ Vzpomněl jsem si na to, jak mi matka vyprávěla o tom, jak ji její otec vzal pryč z tohoto zámku, když byl ještě mladý. „Moje matka říkala, že tady byl někdo, kdo ji nechtěl nechat odejít. Kdo ji donutil, aby se vdala za někoho jiného.“

„A co to má znamenat?“ Strýc se přiblížil k oknu a podíval se na mě. „Co to má znamenat, že se vracíš, když tvoje rodina už tu není?“ „Má znamenat, že se chci dozvědět pravdu.“

Jana se otočila a odešla do sálu, kde stály staré zrcadla a na stěnách visely obrazy, které se zdály dívat na nás. „Nechceš si sednout?“ Zeptala se mě tiše, ale já věděl, že to byla otázka, která měla být odpověď. „Nechci sedět. Chci vědět.“

Vešla do místnosti, kde byla jedna ze starších komnat, a zavřela za sebou dveře. Vůně v ní byla silnější – vonělo to po růžích a po starém papíru. „Tady jsem našla něco, co bys měl vidět.“ Podala mi knihu, která byla opřena o stůl. „Je to deník. Písala ho tvoje matka.“

Otevřel jsem knihu a uviděl jsem její písmeno – křehké, jako by ji psala v noci, když se bála. „Tady píše, že ji donutili, aby se vdala za hraběte z Valdštejna. Ale že se milovala s někým jiným.“ „Kým?“ Zeptal jsem se, ale už jsem věděl odpověď. „Kým jsem já.“

„To je nemožné.“ Strýc se přiblížil a podíval se na mě. „Tvoje matka byla mým bratrem. A ty jsi jeho syn. Ale to je nemožné, že by se milovala s někým jiným.“ „Písala o tobě?“ Zeptal jsem se Jana, aniž jsem se na něj podíval. „Ne. Písala o někom, kdo byl jako já – jako cizinec. Kdo přišel sem a nikdy se neodchýlil.“

„To je nemožné.“ Strýc se otočil a odešel. Jana se posadila vedle mě a otevřela knihu na další stránku. „Tady píše, že ji donutili, aby odešla. Ale že se vrátí.“ „Kdy?“ Zeptal jsem se. „Nikdy.“ Jana zavřela knihu a podala ji zpět. „Nikdy se nevrátí. Ale já se vrátím.“

Stál jsem u okna a díval se dolů, kde se mezi stromy proplétaly stíny. „Co udělám?“ Zeptal jsem se. „Co uděláš, když se vrátíš?“ „Budu čekat.“ Jana se otočila a odešla. „Budu čekat, dokud se nevrátíš.“

Výrazně jsem zavřel knihu a odložil ji na stůl. Vůně lilií se promísila s prachem z nedávných bouřek a zapáchalo to na tajemství, které jsem chtěl rozluštit. „Říká se, že v těch komnatách, kde se milovali, se ještě dnes občas cítí stín jejich rukou, které se dotýkaly zdi.“ Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se jednou podíval na stěnu a uviděl jsem tam jemný otisk prstu – jako by tam někdo ještě před chvílí dotýkal prstů. „A že když se podíváš na místo, kde stála její postel, uvidíš na zemi stopy, které nikdo nevymaže.“