Příběh: Žumberk
Vzduch byl tak tenký, že se mu zdálo, že se v něm rozplyne, když se na vrcholu ostrohu zastavil. Pod nohama mu praskaly suché listy, které se v předjaří ještě neodvážily spadat, a z hlubokého údolí se vznášel zápach vlhké zeminy a dřevěného kouře. *Mikuláš z Holohlav* se otočil a zíral dolů, kde se mezi stromy proháněly stíny koní a ozývaly se hlasy mužů, kteří se vrhali do posledního úkolu. *„Dnes je to nebo nikdy.“*
„Co ti říkáš, Volf?“ zeptal se mladšího sluhy, jehož štíhlé tělo se třáslo jako list na větvi. „Vidíš něco?“
Wolf se přitiskl k kamennému zdi, kde se ještě zachovaly úlomky renesančních štítů s vyrytými zvířaty. *„Nic. Jen ten stín…“* Škrtil se. *„Tam, kde by měla být brána.“*
Mikuláš se přiblížil k místu, kde se do hlubiny terénu zařezávala úzká schodiště. Věděl, že pod hradem se táhly sklepy, které nikdo za posledních dvacet let neviděl. *„Zítra už budou mít hotovo. Ale dnes…“* Položil dlaně na ledový kámen a pocítil, jak se mu pod prsty prohýbá, jako by byl živý. *„Dnes se podívám sám.“*
Schody vedly dolů, kde se vzduch stával horkým a dusným, jako by byl nasáklý potem. Na dně se rozkládal prostor, jehož stropy se zdály být tak nízké, že by se mohl dotknout jehličí z věnců zavěšených na stěnách. *„Pokladní komora,“* vydechl Wolf, když se mu na jazyku rozplýval zápach prchavého oleje a mrtvé vody. *„Ale proč tu jsou ty…“* Jeho hlas ztratil sílu, když ukázal na tři kamenné lůžka, která byla vyřezána přímo do skály. *„Ty jsou starší než hrad.“*
Mikuláš si zapálil svíci a světlo se odrazilo na nečistotách na stěnách. *„To nejsou lůžka. To jsou trůny.“* Jeho dech se zrychlil, když si všiml, že na jedné z nich leží kostry. *„Ale ne lidské.“* Kosti byly dlouhé, krutě zakřivené, jako by patřily zvířeti, které bylo vázáno a mučeno. *„Co to je?“*
Wolf se přiblížil a jeho svítilna odhalila další detaily: na stěnách byly vyryty symboly, které se Mikulášovi zdály být záhadné, jako by byly napsané nějakým jazykem, který už nikdo neuměl číst. *„To jsou znamení,“* šeptal. *„To jsou varování.“*
Náhle se za nimi ozval hluk. *„Pánové, vracíme se.“* Hlas zespoda schodů byl hluboký a neznámý. Mikuláš se otočil a viděl dva muže, kteří se vynořili z temnoty. *„Kdo jste vy?“*
„Přijeli jsme z Prahy,“ odpověděl jeden z nich. *„Neseme zprávu.“* Jeho oči byly tmavé a nebezpečné. *„Vaše děti jsou v nebezpečí.“*
Mikuláš se otočil k Wolfovi. *„Máme syna. Jak to může být?“*
„Protože tu je něco, co byste neměli znát,“ řekl druhý muž. *„A protože to, co se zde skrylo, se nyní probouzí.“* Svítilna v jeho ruce zhasla, a když se Mikuláš pokusil ohlédnout, byl již prázdno.
Wolf se chytil Mikulášovy paže. *„Pojďme odtud. Teď.“*
Mikuláš se však již nemohl odtrhnout od místa, kde se jeho život změní navždy. *„Zítra už budou mít hotovo. Ale dnes…“* Zvedl svíci a podal ji Wolfovi. *„Dnes se podívám sám.“* A pak vstoupil do temnoty, kde se jeho stíny rozplynuly mezi stíny minulých věků.
Když se ráno vrátili do Žumberka, Mikulášův syn byl pryč. A s ním zmizela i poslední stopa po tom, co se stalo v podzemí hradu. Až do dnešního dne se říká, že v noci, kdy fouká severní vítr, se na hradních zdi objevují stíny tří mužů, kteří se vracejí, aby hledali to, co jim bylo ukradeno. A že pokud se někdo přiblíží k hradu v tichých hodinách, uslyší šepot, který říká: *„Tady leží to, co nikdy nemělo být nalezeno.“*