Příběh: železniční nehoda u Perninku

Dým se ještě nevyhoupl z rozbitých skříní, když ji spatřil.

Křičel, ale hlas se mu zasekl v krku jako kousek železa. *Marně.* Vlak se rozpadl na kusy, jako by ho někdo roztrhal po švech, a mezi rozlomenými vagóny ležela žena s roztrženým šátkem, který se v ní při každém dechu barvil krví. *Věra.* Jeho jméno se v něm promíchalo s dávnou bolestí, kterou si myslel, že už nikdy neprožije.

„Myslel jsem, že jsi v Karlových Varách,“ prskl, zatímco kolem něj se valil smrad z hořícího oleje a horký kov. „Proč jsi tu?“

Oči jí sevřely, ale prsty se mu vtiskly do paže. „Nebyla jsem si jistá.“ Její dech voněl po česneku a něčem starším, jako by se vracela z místa, kde čas stál jinak. „Slyšela jsem…“

„Cože?“ Zavrtěl hlavou, ale zrak se mu přitahoval k koleji, kde se v trávě ještě vlídně rozprostírala stín. Tam, kde by měly být dvě kolejové tyče, byla jen jedna. A mezi nimi, jako by ji někdo nechával na památku, ležel kus železa zakřivený, jako by ho někdo roztrhl rukama.

„To není náhoda,“ šeptala. „To je… odplata.“

Zvuky se v jeho uších změnily. Z dálky přišel zvuk kůlny, jak se někdo snaží utěšit koně, a pak tiše, jako by ho někdo vydechl, *tuk-tuk-tuk* — jako by někdo po kolejích šel, ale nechodil. *Stál.*

„Kdo by ti to řekl?“ Zvedl ji, ale její váha byla lehčí, než by měla být. Jako by ji nosil ne z lítosti, ale z obavy, že se rozpadne v jeho rukou.

„Ten, kdo to udělal.“ Její ruka se náhle dotkla jeho tváře — studené, jako by ji ještě nedávno držel v ledové vodě. „Vlaky se tu nehýbou samy. To je…“ Zastavila se. „To je Perninek.“

Náhlý tlak v uších. Jako by se něco otevřelo pod nimi — ne zem, ale něco hlubšího, staršího. *Hrad.* Pernický hrad, který se tyčil nad nimi jako špička meče, a jeho stíny se protáhly přes koleje, jako by je někdo předtím už jednou rozřízl.

„Musíme pryč,“ řekl, ale jeho nohy se neposlouchaly. Vlaky kolem nich začaly zpětně — jako by se někdo snažil je přitáhnout zpět, do toho okamžiku, kdy se ještě neměly srazit. *Kolejnice se ohýbaly.*

Věra zavřela oči. „Ne…“ Její prsty se mu vtiskly do zápěstí. „To je můj vlak.“

Potom se koleje pod nimi roztrhly.

---

Když se probudil, ležel v trávě, kolem něj ležely rozbité skříně a kolejnice, které se nikdy neměly dotknout. A na obloze, kde by měla být jen modř, se objevila jedna hvězda — jasná, jako by ji někdo přinesl z jiného nebe.

A za ním, mezi stromy, stál Pernický hrad. A jeho věže se zdály mít oči.