Příběh: Hostinec U Kaštanu
„Dneska tu voní po kouři a starých sázích.“
Záclona z hrubého plátna se rozkmitala od nárazu dveří, a když se na to podíval, spatřil jen stíny – vysoké, jako by se držely nad zemí. Černý kouř z kamenného krbu se vznášel k stropu, kde se míhaly rozžhavené uhlíky, a jejich červené světlo odráželo se stěnami, jako by je maloval nějaký blázen. Jméno mu bylo Vilém z Vřesovic, ale lidé v Břevnově ho znali jen jako *černého hostinského*, protože jeho obličej byl tak tmavý, jako by ho kovářský kladivem několikrát potkal. Dneska ale ani jeho kůže nevyzařovala žádné teplo – jen ledový odpor.
„Kde je ten nový pivo?“ zeptal se s drsnou hlasitostí, kterou měl zvyklý potlačovat jen když ho něco hněvalo. Jeho prsty se kolem poháru utvořily do prstence, jako by se bály, že by se mu mohlo uhnout. „To, co tu přivezli z pivovaru u kláštera, je jako voda.“
„Je to jenom zima, Vilíme,“ odvětila Magdaléna z Hájků, hostinská, která měla na tvářích ještě teplejší barvu než jeho kouř. „A když bys si dal trochu vína, možná bys to cítil jinak.“ V jejích rukou se hýbaly dvě sklenice, plné červeného, které se odrážely v jejím zlatém prstenu. „Jenom ty slyšíš každou kapku, co se v tom hostinci děje.“
Vilém se otočil, a když viděl, jak na stůl kladou další pohár, jeho oči se zúžily. „Co to je?“ zeptal se, a jeho hlas se změnil – jako by někdo jiný mluvil jeho ústy.
Magdaléna se podívala na sklenici a její ruce se lehce potřásly. „To je to pivo, které přinesl ten cizinec. Řekl, že ho vzal z místa, kde ho nikdo jiný nezná.“ Odložila sklenici na stůl, kde se odrážela v černém lesku dřevěných dýh. „A že to voní jako kdysi.“
Vilém se naklonil, a když vdechl, jeho tělo se napnulo. Vonělo po senu, po vlhké zemi a něčem, co mu připomínalo jeho dědečka, když byl ještě živ. „To není možné,“ prošeptal. „To pivo existovat nemůže.“
V tom okamžiku se dveře otevřely s takovým nárazem, že se na stěně rozlomil kus omítky. Do hostince vešel muž v dlouhém plášti, jeho obličej zakrytý černým šátkem. Za ním stála žena, která držela v rukou plochou misu plnou malých, zlatavých zrn. „To je pravé břevnovské pivo,“ řekl muž, a když se odhodil šátek, jeho tvář byla bílá jako popel. „To, co tu dneska pijete, je jenom stín toho, co bylo.“
Vilém se vzpamatoval jako z horečky. „Kdo jste vy?“
„Jmenuji se Jindřich z Týna,“ odpověděl muž, a když se usmál, jeho zuby byly jako ostré nože. „A já sem přišel, protože tu něco chybí.“ Jeho prsty se dotkly stolu, a když se odtáhl, na dřevě zůstal otisk – jako by ho stůl políbil.
Magdaléna se zkřížila na prsou. „Co chybí?“
„Duše toho, kdo to sem přinesl.“ Jindřich se podíval na misu, kde se zrna třpytila jako hvězdy. „Když to pivo vypijete, zapomenete, jaké to je být žít. A pak už nikdy nebudete chtít nic jiného.“
Vilém se pohnul, ale jeho nohy se zdály být zvedány něčím neviditelným. „Proč mi to říkáte?“
„Protože já vím, co se tu stalo před šedesáti lety.“ Jindřich se naklonil, a jeho dech voněl po mrtvém lese. „Tu noc, kdy tu byl ten muž, který přinesl pivo, který nikdy neměl být. Když ho napili, zůstal stát na místě, jako by byl z kamene. A pak se rozpadl na prach.“
Magdaléna se otočila k Vilémovi. „To je bláznivá vyprávění.“
„Ne, to je pravda,“ řekl Jindřich. „A proto jsem sem přišel. Abych vám dal volbu.“ Odložil misu na stůl. „Můžete pít to pivo, které vás učiní prázdnými. Nebo můžete vypít to pravé, které vás vrátí zpět.“
Vilém se podíval na sklenici s pravým pivem. Byla tmavá, jako noc před bouří, a voněla po zemi, kterou zná. „Co se stane, když to vypiju?“
„Zapomenete na všechno, co jste viděli dneska,“ řekl Jindřich. „Ale budete žít. A možná jednou, když se podíváte na stěny tohoto hostince, uvidíte něco, co se nedá vysvětlit.“
Vilém vzal sklenici. „Děkuji.“
Když ji vypil, světlo v hostinci se změnilo. Kamenné stěny se staly tmavšími, krb se zhasl, a náhle se v hostinci rozléhal hlas – hluboký, jako by pocházel z hlubin země. „Vítejte zpět.“
Magdaléna se podívala na Viléma, ale on už nebyl ten samý. Jeho oči byly tmavší, jeho ruce pevnější. „Co se stalo?“ zeptala se.
Vilém se usmál. „Nic. Jenom jsem si vzpomněl na to, jaké to je být živý.“
Jindřich z Týna se rozloučil s poklonou. „A teď už nikdy nepožádáte o to pivo, které vás učiní prázdnými.“
Když se dveře zavřely, hostinec se opět naplnil životem. Pivo v lahvích se třpytilo, krb vyzařoval teplo, a na stěně se objevila nová trhlina – jako by se někdo pokusil vhostit ven.
A od té doby, když někdo v hostinci U Kaštanu slyší pít pivo, které nikdy nemělo být, ví, že někdo z nich zapomněl na to, co viděl. A že někdo jiný se na to vzpomíná.