Příběh: Kodex vyšehradský

„Zde je krev.“

Tato slova vydechl kněz Oldřich, když jeho prsty sevřely pergamen a na jeho špičce se objevila kapka červené barvy, která neodpovídala ani inkoustu, ani čerstvě nanesené barvě. Před ním ležel nedokončený list Kodexu vyšehradského, na kterém měl být vyobrazen evangelista Matouš s knihou, ale místo zlatých písmen se na pergamenu objevila nečistota, jako by někdo do něj vtiskl vlastní tajemství.

„To není možné,“ vydechl malíř Mikuláš z Řezně, jehož ruce se potily nad štětcem. „Pergamen je čistý, inkoust čerstvý. Nikdo tu nebyl.“ Na stole před nimi ležely nástroje, které jen před chvílí používali: zlaté štětce, barvy, které voněly terpentýnem a včelím voskem, a tenký nůž, kterým Mikuláš řezal pergamen na správné velikosti. „Kdo by to mohl být?“

Kněz Oldřich se přikryl rukou, jako by se bál, že by se mu z ruky vyklouznulo tajemství, které právě odhalil. „Něco tu není v pořádku.“ Jeho hlas zněl jako šepot v prázdné kapli, kde se jinak slýchávaly jen modlitby a šustění pergamenu. „Připomíná to krev.“

Mikuláš se ohlédl k oknu, kde se odrážely stíny klášterních věží. Venku se valil déšť, který v kapli vytvářel vlhké skvrny na stěnách. „Krev? Ale proč by někdo do Kodexu vtiskl krev? To je svatý rukopis, určený králi Vratislavovi.“ Jeho ruce se třásly, když se pokusil znovu přiložit štětec k pergamenu. „To muselo být něco jiného…“

Kněz Oldřich se však neodmlčel. „Měl jsem to vidět už dříve. Když jsme přinášeli pergamen z Břevnova, byl na něm tenkrát jen malý šmouha. Ale když jsme ho položili na stůl, šmouha se změnila.“ Jeho prsty se znovu dotkly pergamenu, jako by se bál, že by se ztrácela. „Tady, mezi slovy *Bože, pomoz mi*, je to jasné. Jako by někdo vtiskl otisk prstu.“

Mikuláš se přiklonil blíž. „Ale to je nemožné. Pergamen je chráněn voskem a inkoustem. Nikdo sem nemohl přistoupit.“ Jeho hlas zněl zděšeně, když se podíval na šmouhu. „To není jen krev… to je jako by někdo zanechal stopu. Jako by někdo tu byl a nechal po sobě důkaz.“

V tom okamžiku se dveře kaple otevřely a vešel bratr Benedikt, opat z Břevnova, jehož tvář byla zatížená úzkostí. „Co se děje?“ Jeho oči se okamžitě upřely na pergamen. „To není možné. Kodex byl přepraven v bezpečí, pod dohledem dvou mnichů.“ Jeho hlas zněl jako výzva, ale i jako otázka. „Kdo by to mohl být?“

Mikuláš se otočil k knězi Oldřichovi. „Měli bychom to ukázat králi. Vratislavovi. On by věděl, co dělat.“ Jeho ruce se opět třásly, ale tentokrát z jiného důvodu. „Ale co když to není jenom šmouha? Co když to je něco horšího?“

Kněz Oldřich se přikryl tváří, jako by se bál, že by se mu z ruky vyklouznulo tajemství, které právě odhalil. „Myslím, že to není jenom šmouha. Myslím, že to je něco, co se tu stalo. Něco, co nikdo neměl mít právo udělat.“

Bratr Benedikt se přiklonil blíž, aby lépe viděl pergamen. Jeho tvář se zčernala. „To není jenom krev. To je jako by někdo zanechal stopu. Jako by někdo tu byl a nechal po sobě důkaz.“ Jeho hlas zněl jako šepot v prázdné kapli, kde se jinak slýchávaly jen modlitby a šustění pergamenu.

„Kdo by to mohl být?“ zeptal se Mikuláš, jehož ruce se třásly. „Kdo by se sem dostal a nechal po sobě takový důkaz?“

Kněz Oldřich se otočil k oknu, kde se odrážely stíny klášterních věží. „Myslím, že to není jenom šmouha. Myslím, že to je něco, co se tu stalo. Něco, co nikdo neměl mít právo udělat.“ Jeho hlas zněl jako výzva, ale i jako otázka.

Bratr Benedikt se přiklonil blíž, aby lépe viděl pergamen. Jeho oči se rozšířily. „To je krev.“ Jeho hlas zněl jako výzva, ale i jako varování. „To je krev někoho, kdo tu byl. Někdo, kdo tu byl a nechal po sobě důkaz.“

Ve tmě kaple se ozvaly jen šustění pergamenu a šepot modliteb. Nikdo neřekl nic. Jen se dívali na pergamen, kde se tajemství ukrývalo mezi zlatými písmeny a biblickými výjevy. Nikdo neví, kdo to udělal. Nikdo neví, proč. Ale pergamen to ví. A on to stále drží v sobě, jako by čekal na to, aby někdo přišel a rozluštit tajemství.

Dnes, když se podíváte na Kodex vyšehradský, možná uvidíte jen krásné výmalby a zlaté písmeny. Ale pokud se podíváte blíž, možná uvidíte i ten šmouhu, který nikdo nechápe. Ten, který čeká na to, aby někdo přišel a rozluštit tajemství, které se tu ukrývá.