Příběh: Konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie
„Tvář se mu zvedla k obloze, kde se mezi špičkami věží rozlil modrý pruh měsíce jako rozříznutá stuhou.“
Kostel stál v mlze jako něco žijícího, jeho kamenné žebra se dýchala chladem, který pronikal do kostí. Vilém se zastavil u západního portálu, kde mu kůži popálily úlomky světla z rozbitých vitráží – zbytků těch, které luteráni před padesáti lety rozbili na znamení. Jeho dlaně se potily, i když byl v zimě, a to nebylo z chladu. Bylo z toho, co nosil v kapse: list s pečetí biskupa, který mu měl dát právo na dědictví, a který teď byl mokrý od deště a od jeho vlastního pláče.
„Měl jsi to udělat dávno,“ zněla jeho vlastní hlava. „Měl jsi ho zabít, když jsi měl příležitost.“
Zvonil někde hluboko v kostele, ale ne z věží – z jeho vlastního srdce. Když se otočil, spatřil vnitřek lodi osvětlený jen jedním svícnem, který visel na šňůře nad oltářem. Oheň plamenů se odrážel v černých sklepech, jako by ho někdo držel v rukou a pomalu otáčel. A pak – pohybl se. Nevítr, ne hra světla. Plamen se naklonil, jako by se někdo naklonil k němu.
„Páně…“ vydechl, a hlas mu zůstal v krku, protože v tom okamžiku se dveře za ním otevřely samy.
Za nimi stál starý muž, oblečený v černém, jako by byl vyroben z deště a stínu. Na jeho tváři nebylo nic, co by bylo poznatelným – jen hluboké záře, jako by ho osvětloval ten samý plamen z oltáře. A v ruce držel meč, který se neodrážel ve světle, jako by byl vyroben z černého skla.
„Vilém z Opavy,“ řekl muž. „Tvá rodina ti připomíná, že lži se nevyplatí.“
Vilém se zaskřípal zuby. „Jsem tu pro dědictví, ne pro hrobky.“
Starý muž se usmál, a usmívání mu odhalilo zuby, které nebyly lidské. „Dědictví je už dávno pod zemí. Ale ty jsi přišel pro něco jiného.“
Meč se v jeho ruce rozsvítil, a náhle Vilém cítil, jak mu krev v žilách zmrzla. „Kdo jsi?“
„Ten, kdo ti řekne, co už víš.“ Hlas byl jako šepot z dálky, ale i tak ho Vilém slyšel jako by mu ho někdo vyřkl do ucha. „Tvé sny jsou pravda. A tvá pravda je mrtvá.“
Vilém se obrátil k oltáři. Tam, kde před desítkami let kníže Vilém nechal zřídit kapli sv. Hrobu, leželo tělo – mladé, ale bez tváře, jen s ránou na hrudi, která připomínala starší jizvu. A na prstech mrtvého byly prsteny, které Vilém nosil v kapse.
„To jsi ty…“ vydechl. „Ty jsi ho zabral.“
Starý muž se otočil. „Já jsem jen ten, kdo ti ukazuje, co jsi udělal.“
Vilém se pokusil utéct, ale dveře se zavřely. Zvonil zvon, ale ne z věže – z jeho vlastního hrdla, které mu zablokovalo dech. Plameny na oltáři se zdály tančit, jako by se někdo v nich zrcadlil. A pak – světlo. Bílá, neuvěřitelná, která ho osleplila, když se mu otevřely oči.
Byl v kapli sv. Hrobu, ale teď byla prázdná. Jen na stěně visel kříž – ten samý, který ho před padesáti lety viděl v plamenech, když ho jeho otec nechal spálit. A pod ním, vyryto do kamene, bylo jméno:
„Zde leží ten, kdo lhal.“
Vilém se dotkl stěny. Kamenné písmeno bylo teplé, jako by ho teprve teď vyryli. A pak – ticho. Jen zvuk jeho vlastního dýchání, které se stalo nepravidelným.
Když se opět otočil k vchodu, dveře byly zavřené. A za nimi – měsíc, který se zvedal nad věžemi, jako by se někdo pokoušel ho zachytit.
„Měl jsi to udělat dávno,“ šeptal někdo za jeho zády.
Vilém se zastavil. Věděl, že to nebyla jeho vlastní mysl. A věděl, že už nikdy nebude stejný.