Příběh: Kostel svaté Markéty (Šonov)
Když se Matěj Vlk zvedl z kolen, zůstal mu v dlaních jen prach a tišší otázka: proč ho vůbec někdo poslouchal.
Dveře kostela svaté Markéty se zavřely za ním s takovou jemností, že zdálo se, jako by je někdo nechal otevřené jen na okamžik. Vnitřek voněl po vosku a starém dřevu, smíšeném s vlhkostí, která se vznášela nad kamennými deskami jako dým. Matěj si otřel pot z čela a přitom si uvědomil, že mu chybí dech. Ne z únavy – z něčeho jiného. Z toho, že tu nikdo nebyl. Ani kněz, ani věřící, ani ten starý hrobník, který mu před chvílí ukazoval na zdi zazděné kameny jako na zbytky něčeho, co už nikdo nechápe.
„Tady bylo všechno jinak,“ zamumlal Matěj do tmy. Jeho hlas se ztratil mezi sloupy, které se zdály vyšší, než byly. „Lidé sem chodili, modlili se, a teď…“
Vtom něco *kloužilo* po dlažbě. Ne šustění, ne šepot – něco těžšího, jako by se po kamenech valil kámen. Matěj se rozhlédl. Stíny od svícnů, které nikdo nechal hořet, se protahovaly jako prsty. Na hlavním oltáři visel obraz svaté Markéty, její tvář osvětlená slabým světlem, které pronikalo oknem. Ale Matěj věděl, že okno je zavřené. Vždycky zavřené.
„Kdo je tam?“ zeptal se, i když mu odpověď nepřejeval.
Zvuk přišel znovu – tentokrát zespodu. Z podlahy. Jako by někdo tahal po ní něco, co se nechtělo posunout. Matěj se sklonil a položil ruku na chladný kámen. Pod prsty cítil drsnost, jako by tam byla rýha, nebo… stopa. Něco, co tam nemělo být.
„Pánové, co se tu děje?“ jeho hlas zněl příliš hlasitě v tom prázdném prostoru.
Odpověď přišla nečekaně – ne zvenčí, ale z hloubky jeho vlastního hrudníku. Byl to šepot, který nezněl jako lidský. Zněl jako vzdech, jako by někdo vydechl staletí starý prach. *„Ty jsi tu už jednou.“*
Matěj se vzpamatoval a vstal. Srdce mu bušilo tak rychle, že mu uši zvonily. „To je nemožné,“ zašeptal. „Jsem tady poprvé.“
Ale vzpomínka na tu noc, kdy se schovával před vojáky u starého kostela svatého Jana, ho přepadla jako vlna. Pak tu byla ta noc, kdy se mu zdálo, že ho někdo volá z tohoto místa. A teď… teď tu stál, a kostel mu šel naproti jako živý.
„Kdo jsi?“ zeptal se znovu, tentokrát bez naděje na odpověď.
A pak uviděl světlo.
Nebylo to slunce, které by proniklo oknem – bylo to něco jiného. Světlo se valilo z kněžiště, kde nikdy nic nehořelo. Bílý, téměř průsvitný závoj, který se rozlil po stěnách a zanechal za sebou stopy, jako by se někdo dotkl kamene a zanechal otisk prstu. Matěj se k němu pomalu přiblížil. Vzduch mu chutnal po kovovém prachu, jako by se rozpadalo něco starého.
Když dosáhl ke kněžišti, světlo zmizelo. Zůstal tam jen on, s otázkou, kterou už nikdy neodpustí: *Proč ho někdo poslouchal, když on sám nikdy neposlouchal nikoho jiného?*
Když se Matěj Vlk o několik dní později vrátil do Šonova, kostel svaté Markéty stál jako vždy – prázdný, opuštěný, jako by ho nikdy nic nedotklo. Ale když se podíval na zazděný kámen se svatým Vojtěchem, který mu hrobník ukázal, uviděl něco, co tam předtím nebylo: na okraji reliéfu, tam kde byl letopočet 1112, se zdálo, že se něco *posunulo*. Jako by se tam někdo dotkl.
A Matěj věděl, že už sem nikdy neodejde.