Příběh: Kostel svatého Jakuba (Polička-Město)
Když se mu u nohou rozlomil kámen
Jindřich Kovář stál před západním portálem kostela svatého Jakuba, ruce ponořené do kapes plných nepořádku — mincí, které se mu v prstech lepily jako pot, a listu, který nesměl rozvinout. Dýchal po dešti, ta vlhká, studená vůně kamene a starých omítek, která se vtiskla do plic jako modlitba. Nad hlavou se vznášel zvuk, ne zvonů, ale něčeho hlubšího — jako by někdo tahal za provazy v duši kostela, a ty zněly jako struny, které se rozkmitaly před sto lety.
„Pánové, tohle je poslední šance,“ zašeptal si sám, a jeho hlas se ztratil v dutině věže, která se nad ním tyčila jako strážná věž nad hříchy. Věděl, že když vstoupí dovnitř, už nebude cesty zpět. List v jeho ruce byl důkazem, jaký si nedovedl vysvětlit: podepsal ho někdo, kdo měl právo na jeho majetek, na jeho statek u Hradce, na vše, co postavil vlastními rukama. A přesto tam stálo jeho jméno, pod čarou, která se zdála být napsána neinkoustem, nýbrž krví.
Vtom se mu u nohou rozlomil kámen — ten, který ležel u prahu jako by tam ležel věky. Neulomil se, ale *roztříštil*, jako by ho něco uvnitř prasklo. Jindřich se sklonil, chytil ho za okraj, ale kámen mu v prstech zmizel. Na jeho místě byla jen malá, hluboká jamka, jako by někdo vykopal zuby. A v ní leželo něco, co tam rozhodně nemělo být: stříbrná mince, opotřebovaná, ale nepoškozená korozí. Na rubu byl vyrytý kříž — ne jakýkoliv, ale takový, jaký nosil jeho dědeček, když bojoval u Bílé hory. Ten, který měl ukradený a který nikdy nenalezl.
„Bože,“ vydechl, a slovo mu znělo jako urážka.
Vtom se za ním otevřely dveře kostela. Vnitřek byl tmavý, ale ne tak, jak by se dalo čekat — světlo proudilo z neznámého zdroje, jako by se někdo pokusil rozsvítit duši místnosti. Jindřich ucítil, jak se mu pod kožou roztahuje něco chladného, jako by se mu do žil vrátila voda z křtitelnice. Ve vzduchu se vznášel pach kadidla, i když žádný nehořel. A pak uslyšel hlas — ne z kazatelny, ne z oltáře, ale přímo u ucha, jako by mu ho někdo šeptal do lebky:
*„Ty jsi mi ho dal, ty jsi mi ho vzal. A teď ho vrátíš.“*
Jindřich se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stíny, které se pohybovaly samy od sebe, jako by se modlily. Na hlavním oltáři ho čekala socha svatého Jakuba, která se zdála mít oči otevřené — ne jako socha, nýbrž jako člověk, který ho pozoruje. V ruce držel pilíř, ale Jindřich si byl jistý, že právě teď se na něj podívala, a její pohled byl tak ostrý, že ho probodl až na druhou stranu.
„Co chcete?“ zeptal se, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.
Odpovědi se nedočkal. Ale když se podíval dolů, viděl, že v jeho dlani leží nejen mince, nýbrž i ten list. A na něm, tam, kde bylo jeho jméno, byla nyní jen prázdná, bílá plocha — jako by se ho někdo rozhodl vymazat.
Vtom zazvonil zvon. Nebo snad to byl jeho vlastní dech, který se vrátil do těla jako zázrak.
Jindřich Kovář vstoupil do kostela. A když se za ním zavřely dveře, nikdo neviděl, jak se mu na tváři objevila úsměv, který vypadal, jako by ho někdo maloval na sklo.