Příběh: Kostel svatého Vojtěcha (Broumov)

Klíč se otáčel v zamčené dveři, jako by ho někdo uvnitř čekal.

Broumovský vzduch voněl po vlhké dřevěné omítce a starých svíčkách, které nikdo nedopaloval. Petr z Hrádku si otřel pot z čela a zůstal stát před kamenným portálem, jako by ho náhle zkameněla vlastní váha. Za ním, v úzké uličce, se kláněly stíny od svícnů, které nikdo neunesl. V kostele se nedělo nic — a přece tu cítil něco, co ho přitahovalo jako železo k magnetu.

Vstoupil.

Vnitřek byl tak tichý, že slyšel, jak se jeho vlastní dech mísí s prachem, který se vznášel ve sloupové chodbě. Sloupy stály jako strážci, jejich žebra se ztrácela ve stínu, který padal z gotických kleneb. Někde v hloubi kostela, v kapli sv. Benedikta, hořela svíčka. Nikdo ji nechal tam zapálenou. Petr si uvědomil, že to není první den, co hořela sama.

„Kdo jsi?“ zeptal se hlasu, který mu přišel z kouta, kde stála socha sv. Václava s rukou zdviženou v požehnání. Ale socha nehýbala ústy. Hýbal se vzduch.

„Ty víš, proč jsem tady,“ odpověděl Petr a jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. „Chci odpuštění. Ale ne pro sebe. Pro někoho jiného.“

Vtom se mu zdálo, že ze stěny za oltářem vykročil postava v bílém rouchu — tenká, jako by byla vyrobená z mlhy. Neviděl ji jasně, ale cítil, jak se mu kůže na pažích vztyčuje. Postava se zastavila u fresky, kde byl vyobrazen sv. Vojtěch, jak klesá na kolena před Kristem. Pak se obrátila a ukázala na kapli, kde hořela svíčka.

„Tam,“ šeptla. „Tam najdeš to, co hledáš.“

Petr se rozběhl, jeho boty zaklepaly po kamenných dlaždicích. V kapli ho čekal starý reliéf — madona s dítětem na pažích, její tvář vyryta tak jemně, že vypadala, jako by mohla plačet. Pod ní ležel pergamen, svinutý do trubky, jako by ho někdo schoval v žilu kostela. Petr ho rozvinul a jeho ruce se mu třásly.

Bylo tam napsáno jeho jméno.

A pod ním jedno slovo, které nepochopil: *„Zapomenutý.“*

Vtom se za ním ozval zvuk — jako by se dveře kostela zavřely samy. Petr se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stíny, které se pohybovaly jako žijící.

Vrátil se ke vchodu, klíč v ruce. Ale dveře byly otevřené. A venku, na prahu, ležela čerstvá svíčka — jako by ji někdo právě položil.

Petr ji vzal. A když ji zapálil, uviděl ve svém odrazu v okně kostela něco, co tam předtím nebylo: stín s jeho tváří, který se usmíval.

Teď ví, že se sem vrátí. A tentokrát přivede s sebou toho, koho hledá.