Příběh: Královská kaple (Plasy)
Kostelní myš šustila po kamenných schodech, jako by nesla v tlamičkách něco těžkého.
Jindřich z Lemberka se zastavil u vchodu do královské kaple, ruce ponořené do pláště, který mu visel na ramenou jako kámen. Za ním se vznášel zápach vlhkého kamene a starého dřeva, smíšený s něčím sladkým — možná vosk od svícenů, které nikdo před ním nechal zapálit. Když vklouzl dovnitř, jeho boty zaklepaly o dlažbu, která zdála se, jako by ji posypal sníh. Ale nebylo tu žádné světlo, jen stín, který padal z horního patra jako šedý plášť.
„Proč tady?“ zeptal se samého sebe, ale odpověď už věděl.
Přišel pro něco, co neměl právo vzít. Dokumenty. Pečetě. Důkazy o tom, že jeho bratr — ten, který měl dědit Lemberk — zemřel v bitvě, zatímco on, Jindřich, stál v záloze a čekal. Čekal, až se rozptýlí prach od mečů a až bude možné sehnat peníze, aby si koupil vlivnějšího svědka. Teď tu byly ty papíry, schované někde v této kapli, kde se modlili králové a kde nikdo nečekal, že by je hledal on.
Vstoupil do spodního patra, kde vzduch byl tak tlustý, že se mu zdálo, jako by ho někdo stlačoval. Stěny tu byly tak silné, že mu připomínaly hrudník mrtvého obra. Světlo z jediného okna padalo jako tenký nůž na dlažbu, a Jindřich se musel přikrčit, aby nezasáhl hlavou o klenbu. Když se napřímil, ucítil, jak mu po zádech běží studený pot.
„Kdo jsi?“ zeptal se nahlas.
Odpověď přišla okamžitě — ale ne zvenčí. Byla uvnitř něj. Nebo možná nikde.
Na chvíli se mu zdálo, že slyší šustění — jako by se za ním někdo pohyboval. Obrátil se, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od svíčky, která ho sledovala po zdi jako černý pes. Pak ucítil vůni — ne vosk, ne kouř, ale něco staršího, jako by se vzduch náhle naplnil dýmem z tisíc let starých modliteb.
„Svatý Václave…“ zašeptal, aniž by věděl, proč.
A pak to uviděl.
Na opačné straně lodi, u malého oltáře, leželo něco, co tam předtím nebylo. Malý kámen, obdélníkový, s vyrytým křížem. Když se k němu Jindřich přiblížil, ucítil, jak mu ruce třesou. Kámen byl teplý. Jako by ho někdo právě teď položil.
„Cože to…?“ Přiložil ho k uchu. Nic. Pak k očím. Nic. Ale když ho držel v dlaních, zdálo se mu, že mu z něj něco vyzařuje — ne světlo, ale něco jako tlak, jako by ho něco tahalo zpátky, do minulosti.
Vtom slyšel kroky. Rychlé, rozhodné. Někdo běžel po schodech venku, směrem k kapli.
Jindřich se rázem vzpamatoval. Vložil kámen do pláště a vyběhl za ním. Když se dostal ven, uviděl jen opata Gerarda, jak míří k klášternímu dvoru, a za ním dva mniši, kteří nesli něco zabaleného v plachtu. Jindřich se zastavil, srdce mu bušilo tak silně, že mu znělo v uších.
Když se podíval zpátky, do otvoru dveří, zdálo se mu, že v hloubce kaple něco svítí. Jako by tam stál někdo s pochodní. Ale dveře byly zavřené. A nikdo tam nebyl.
Vrátil se dovnitř. Kámen byl pryč.
Na jeho místě ležela jen malá, vyřezávaná figurka — svatá Máří Magdaléna, jak ji znázorňovali v knížkách. V ruce držela lahvičku. A u jejích nohou, jako by ji tam někdo schoval, ležel ten samý kámen. Tentokrát studený.
Jindřich ho zvedl. Tentokrát nezažal žádný tlak. Jen hladký, chladný povrch.
A pak slyšel hlas — ne ve svých uších, ale uvnitř, jako by mu ho někdo vložil přímo do mysli.
„*Nezapomeň.*“
On nic neodpověděl. Ale když kapli opouštěl, věděl, že už nikdy nebude stejně.
A že ten kámen si vezme. I když neví, proč.