Příběh: Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity
Prsty pana Aloise se třásly, když opatrně zvedl zaprášený skleněný krystal, který se nečekaně vykutálel zpoza falešné stěny v klášterní knihovně. Vzduch v opatství byl cítit starým papírem, včelím voskem a něčím kovovým, co připomínalo blížící se bouřku. Byl rok dva tisíce dva, léto se lámalo do své nejteplejší fáze a v prostorách, které se měly brzy otevřít veřejnosti jako zbrusu nové muzeum, ještě vládla tísnivá ozvěna minulosti. Alois, pamětník mnoha režimů, které se přes toto místo přehnaly jako morová rána, naposledy zkontroloval, zda je chodba prázdná.
Dělníci v sousedním sále tloukli do zdi, jejich hluk se odrážel od vysokých kleneb, ale tady, v úzkém průchodu mezi dvěma světy, bylo ticho tak hutné, že slyšel vlastní tlukot srdce. Krystal v jeho dlani slabě pulzoval. Nebylo to světlo, které by odrážel, ale vnitřní, tlumené žíhání, jako by uvnitř uzavřeného skla žila malá, uvězněná mlhovina. Alois věděl, co se o těchto prostorách šeptalo ještě za dob jeho otce. Mluvilo se o Mendelových tajných poznámkách, které nebyly určeny pro oči badatelů, o výpočtech, které nepatřily do učebnic genetiky, ale spíše do sféry, kde se čísla začínají měnit v něco, co má vlastní vůli.
Zastavil se u okna, které shlíželo do vnitřního dvora, kde kdysi opat Mendel trávil hodiny pozorováním svých hrachorů. Dnes tam byly jen rozestavěné lešení a kupy suti, ale Alois měl pocit, že vidí něco jiného. Mezi stíny se mihla postava v tmavém rouchu, která se nepohybovala jako člověk, ale spíše jako mihotání vzduchu nad rozpálenou silnicí. Postava se zastavila přesně tam, kde kdysi stávala pokusná zahrádka. Alois přitiskl dlaň na studené sklo tabulky a vydechl. Krystal v jeho ruce se náhle rozehřál tak prudce, až musel sevřít pěsti, aby ho neupustil na kamennou podlahu.
Co to v rukou držel? Nebyl to artefakt, nebyl to šperk. Byla to vzpomínka zhmotněná do geometrického tvaru, kterou někdo – možná sám opat, možná někdo, kdo přišel po něm – schoval před světem, jenž se snažil všechno vysvětlit zákony dědičnosti a chladnou logikou. Alois se podíval na své dlaně. Kůže na nich začala slabě světélkovat stejným namodralým odstínem, jako měl krystal. Nebyla to bolest, ale podivný, vnitřní chlad, který mu stoupal po pažích k ramenům.
Zvenčí se ozvalo prudké bouchnutí dveří. Do chodby vstoupil mladý správce budovy, jehož tvář byla zborcená potem a únavou z nekonečných příprav na otevření muzea. Alois rychle skryl ruku s krystalem do kapsy svého obnošeného saka a narovnal se. Mladík se rozhlédl, v očích měl zmatek, jako by hledal někoho, kdo tu před vteřinou stál, nebo snad slyšel zvuk, který mu nepatřil do světa.
Pane Aloisi, neviděl jste tu nikoho? Přísahal bych, že jsem slyšel, jak někdo v téhle části chodby mluví latinsky, i když tu nikdo není, vydechl mladík a nervózně si otřel čelo.
Alois se na něj podíval, ale nic neřekl. V kapse cítil, jak se krystal uklidňuje, jak jeho pulzování slábne a vrací se do spánku. Věděl, že pokud by teď promluvil, prozradil by tajemství, kterému by nikdo z moderních vědců nechtěl věřit. Muzeum se mělo stát místem oslavy rozumu a vědeckého pokroku, místem, kde se lidé budou dívat na Mendelovy zákony jako na vyřešenou hádanku. Ale Alois věděl, že pravda je o mnoho vrstev hlubší a nebezpečnější.
Když mladík odešel, Alois se vrátil k falešné stěně. Nezasunul krystal zpět. Místo toho jej položil na římsu, kde se mezi prachem a úlomky vápna ztratil, jako by tam odjakživa patřil. Ještě jednou se podíval do dvora, ale postava v rouchu zmizela. Zbyl jen vítr, který si pohrával s listy na nedalekých stromech, a podivný pocit, že muzeum, které se právě rodí, bude vždycky střežit něco, co přesahuje lidské chápání.
Když o několik týdnů později muzeum poprvé otevřelo brány, Alois stál v davu návštěvníků a pozoroval je. Procházeli sály, obdivovali vystavené dokumenty a naslouchali odborným výkladům, aniž by tušili, co se skrývá jen pár metrů od nich za stěnou v zapomenutém koutě. Nikdo z nich si nevšiml, že jedna z vitrín, umístěná v místech, kde Alois onoho dne stál, občas na zlomek vteřiny změní barvu, nebo že se návštěvníci v její blízkosti náhle zastaví, aniž by věděli proč. Místo, které mělo jen vyprávět o genech a hrachu, se stalo tichým strážcem něčeho, co v sobě nese klíč k neznámému; stačí jen přijít v pravou chvíli a zadívat se do stínů, které nepatří žádné výstavě.