Příběh: Městský dům kultury Petra Bezruče
Prsty mistra kameníka, ztvrdlé od věčného doteku s chladným pískovcem, se třásly, když vytesal poslední rys do tváře ženy na fasádě, která tam podle všech zákonů řemesla neměla co dělat. Jmenoval se Urban a v opavském podhradí o něm kolovaly zvěsti, že slyší hlasy vytesané do balvanů dříve, než do nich vůbec udeří dlátem. Ten večer, kdy se nad střechami města začala stahovat mračna barvy vyhaslého popela, Urban odložil nářadí a ustoupil o krok dozadu. Jeho pomocník, mladý učedník jménem Jan, se jen tiše krčil ve stínu podloubí, neschopen odtrhnout zrak od reliéfu, který právě vznikl pod rukama jeho mistra.
Ta ženská tvář na kameni nebyla jako ostatní. Neměla v sobě tu strohou vznešenost, kterou vyžadovali radní. Měla oči, které sledovaly každého, kdo prošel kolem, a rty lehce pootevřené, jako by se chystala k šepotu. Urbanovi z čela stékal pot, přestože v uličkách panoval mráz, který štípal do tváří. Vzduch náhle ztěžkl pachem ozónu a vlhkého mramoru, i když kolem nebylo jediné kapky vody.
„Mistře, proč jste jí dal ty oči?“ vypravil ze sebe Jan, jehož hlas se v tichu dvora rozléhal jako prasknutí suché větve.
Urban neodpověděl. Místo toho zvedl ruku a přejel prstem po obrysu ženského krku. V tu chvíli se z nitra nedokončeného domu ozval zvuk, který tam neměl co dělat. Nebylo to skřípění dřeva ani nářek větru v průvanu. Znělo to jako hluboký, kovový tón varhan, který se rozechvěl v základech budovy, jako by se kámen sám rozhodl rozeznít. Ten zvuk nebyl slyšet ušima, ale vibroval v hrudním koši, nutil srdce bít v rytmu, který nebyl lidský.
Jan padl na kolena a rukama si zakryl uši, ale zvuk sílil. Urban však stál vzpřímeně, s hlavou mírně nakloněnou ke straně, a na tváři se mu usadil výraz podivného, až děsivého uspokojení. „Ona nečeká na nás, Jene,“ zašeptal Urban tak tiše, že ho téměř přehlušil ten vibrující tón, „ona volá někoho, kdo teprve přijde, aby odemkl dveře, které jsme nikdy neměli postavit.“
Když se následujícího rána nad městem vyjasnilo, učedník Jana našel na staveništi jen prázdné pracovní místo. Urban byl pryč. Po jeho mistrovi nezůstala ani stopa, žádné nářadí, žádné osobní věci. Jediné, co na místě zbylo, byl onen reliéf na fasádě. Jenže když se na něj Jan podíval znovu, tvář ženy byla jiná. Oči už nebyly z kamene, ale zdály se být hluboké jako temná studna, do které se člověk bojí nahlédnout, aby neztratil rovnováhu.
Od toho dne se v budově začaly dít věci, které si nikdo nedokázal vysvětlit. Lidé, kteří procházeli kolem hlavního vchodu, často cítili neviditelný dotek na ramenou, jako by je někdo chtěl varovat před vstupem. A varhanní hudba, ta se občas ozývala v sálech i v dobách, kdy byly všechny nástroje uzamčené pod sedmi zámky. Lidé z města začali budovu obcházet oklikou, ačkoliv její krása lákala zvědavce z celého kraje.
Mnozí tvrdí, že Urban nebyl jen kameník, ale někdo, kdo věděl, co se skrývá pod povrchem tohoto místa – že stavba není jen obydlím pro lidi, ale strážkyní něčeho, co nesmí být probuzeno. Každý, kdo dnes vstoupí do sálu a dotkne se mramorového schodiště, cítí v konečcích prstů nepatrné zachvění, jako by budova pod jeho váhou tiše dýchala.
Místo stále stojí v centru města, hrdé a ozdobené, jako by se nic nestalo. Ale když se v tichu obřadní síně na zlomek vteřiny zastaví čas a vzduch se naplní vůní prastarého prachu a čerstvého mramoru, člověk pochopí, že jedna z tváří na fasádě stále hledá někoho, kdo by jí odpověděl na otázku, kterou mistr Urban nechal v kameni navždy uvězněnou. Stačí jen přijít blíž a naslouchat tichu, které se v těch zdech naučilo mluvit.