Příběh: Plzeňská madona
Prsty mistra Jana se třásly, když naposledy přejel po chladném, měkkém povrchu opuky. V kostelní lodi panoval dusivý klid, který narušovalo jen vzdálené skřípání železných kování na dveřích a praskání vosku v jediné hořící svici. Jan se zhluboka nadechl; vzduch v katedrále chutnal po starém prachu, vyhaslých kadidlech a vlhkosti, která se pomalu vpíjela do jeho kostí. Před ním stála ona. Nehotová, a přesto živá. Dívala se na něj s oním melancholickým klidem, který se mu v noci vkrádal do snů a nutil ho vstávat před svítáním, aby na její tváři ještě jednou poupravil křivku rtů.
„Ještě jeden tah, jen drobný zářez, aby se světlo v lomu kamene neztratilo,“ zašeptal a v očích ho pálilo. Jeho ruce, znavené léty tesání v pražských hutích, vypadaly vedle její alabastrové pleti jako drsné, obroušené nástroje. Dotkl se místa na jejím boku, kde její prsty jemně, až bolestivě naléhavě tlačily do tělíčka malého Ježíše. Byla to jeho vlastní vzpomínka na ztracenou dceru, otisk dlaně, který si nesl v paměti jako trest i útěchu zároveň. Věděl, že nikdo jiný tenhle detail nepochopí, že lidé uvidí jen božskou krásu, ale on v tom vtlačení cítil tíhu mateřství, které se odmítá vzdát svého pokladu.
Za jeho zády se ozvaly kroky. Farář Mikuláš kráčel po kamenné dlažbě těžce, jeho kutna šustila o studený kámen. Zastavil se těsně za Janem a na okamžik se zdálo, že se modlí. „Zítra ji uvidí celé město, mistře. Říkají, že v tom světle vypadá, jako by se chystala promluvit. Že se její výraz mění podle toho, jak se člověk k ní postaví. Bojí se jí. A zároveň k ní vzhlížejí, jako by v ní viděli všechno, co v Plzni ztratili.“
Jan neodpověděl. Jen sledoval, jak mihotavý plamen svíce kreslí na tváři Madony stíny, které jí dodávaly tragický nádech. Jako by se právě v tuhle chvíli rozhodovala, zda odpustí hříchy celému světu, nebo ho odsoudí za jeho tvrdost. Vzpomněl si na to, jak dlouho hledal ten správný kámen, jak cestoval krajem a hledal kus skály, který by v sobě nesl dostatek světla, aby ho mohl vytesat do podoby, která nezemře.
„Není hotová,“ řekl nakonec Jan a hlas se mu zlomil. „Vždycky bude chybět kousek, aby se skutečně nadechla.“
„Bůh ji dokončí skrze víru těch, kdo před ní pokleknou,“ odvětil farář a položil ruku mistrovi na rameno. Cítil, jak se Janovo tělo pod jeho dotekem napjalo. „Nechtěj po kameni, aby byl člověkem. Chtěj po něm jen to, aby nám připomínal, že jsme tady byli a že jsme milovali.“
Jan naposledy zvedl dláto, ale ruka se zastavila ve vzduchu. Věděl, že pokud přidá jediný vryp navíc, zničí tu křehkou rovnováhu mezi nadějí a zoufalstvím. Odložil nástroj na dřevěnou podlážku. Zvuk kovu o dřevo se rozlehl prázdným prostorem jako výstřel. Bylo rozhodnuto. Nechal ji tam takovou, jaká byla – nedokonalý obraz dokonalé bolesti.
Když o mnoho století později plzeňské ulice utichly a katedrála osiřela, socha stále hleděla do prázdna, jako by stále čekala, až se mistr Jan vrátí a dokončí poslední tah štětcem, který kdysi dávno zapomněl. Lidé přicházejí k hlavnímu oltáři, dívají se do jejích očí a hledají v nich odpověď na své vlastní životy. Nevědí, že ta tvář, která je pokaždé jiná, není dílem božím, ale zrcadlem, v němž se odráží všechno, co v sobě při příchodu do katedrály nesou. Je to socha, která se odmítá stát historií, protože každý, kdo před ní stane, do ní vkládá svůj vlastní, neukončený příběh.