Příběh: Relikviář svatého Maura
Hlína se sypala na stará dubová prkna podlahy a ten zvuk připomínal drobné, neustálé drápání stovek neviditelných hlodavců. Jindřich, správce zámku, se třásl, i když vzduch v kapli byl těžký a nehybný jako v hrobce. V rukou svíral svíci, jejíž plamen se v průvanu podivně nakláněl, jako by se chtěl schovat za jeho prsty. Před ním klečel muž, jehož tvář byla v šeru jen bledou skvrnou – Friedrich, poslední ze svého rodu, který se v těchto zdech cítil doma.
Pohněte s tím, šeptal Friedrich, a v jeho hlase se mísil strach s posedlostí. Země musí přijmout to, co lidé chtějí zničit.
Jindřich se podíval na velký dřevěný objekt obalený v hrubém plátně. I skrz tu vrstvu cítil chlad kovu a tíhu staletí. Když se dotkl hran relikviáře, jako by mu rukou projela elektrická jiskra. Vzduchem se náhle rozlila vůně starého kadidla a vlhké hlíny, ačkoliv v kapli nikdo nic nepálil už celá desetiletí. Jako by se otevřela brána do jiné doby, kde světlo svíce náhle ztratilo barvu a vše kolem zšedlo.
Něco se pohnulo v rozích místnosti. Jindřich na zlomek vteřiny zahlédl stín, který neodpovídal žádnému kusu nábytku ani sloupu. Byl to vysoký, štíhlý přízrak v rouchu, které se vlnilo, jako by se pohybovalo pod hladinou vody. Postava stála u oltáře a její prsty, dlouhé a průsvitné, přejížděly po kamenné desce. Friedrich si toho nevšiml; jeho oči byly upřené pouze do černé díry pod podlahou, kam měl relikviář zmizet.
Slyšíte to? vydechl Jindřich a pustil dláto, které s kovovým cinknutím dopadlo na kámen.
Friedrich se prudce otočil, v očích měl horečnatý lesk. Ticho, ty blázne! Jestli to uslyší ti, co přicházejí, všechno bude ztraceno. Nejde jen o zlato a drahokamy. Ten poklad má svou vlastní vůli. Viděl jsem, jak v noci svítí, i když v kapli nebyla ani jiskra. Slyšel jsem, jak se uvnitř ozývá tlukot srdce, které dávno přestalo bít.
Jindřich se znovu podíval ke stínu, ale ten už tam nebyl. Jen prach se líně vznášel v kuželu světla. Pustili se do práce s šíleným odhodláním. Každý pohyb byl bolestivý, jako by se dům sám bránil tomu, aby byl relikviář ukryt. Podlaha skřípala a stěžovala si, trámy se prohýbaly pod vahou, která se zdála být každou vteřinou těžší. Když relikviář konečně sklouzl do temnoty pod podlahou, Jindřich cítil, jak se mu v hrdle stahuje hrdlo – ne strachem, ale podivným, tíživým smutkem.
Slyšeli, jak se prkna nad nimi sama od sebe zaklapla, jako by je přitáhla neviditelná ruka. Friedrich se postavil, otřel si špinavé ruce do kabátu a naposledy se podíval na místo, kde pod podlahou leželo románské umění, které v sobě neslo více tajemství, než dokázal kdokoli z živých pochopit.
Tady zůstane, dokud se svět neuklidní, prohlásil Friedrich, ale jeho hlas zněl cize, jako by ho pronášel někdo jiný.
Odcházeli z kaple, ale Jindřich se musel ohlédnout. Na místě, kde před chvílí klečeli, ležela na zemi jediná zlatá spona, která tam ještě před okamžikem nebyla. Když se k ní sklonil, aby ji zvedl, byla horká jako rozžhavené železo. Odhodil ji a vyběhl za svým pánem, zatímco se za nimi těžké dveře kaple zavřely s konečností, která nepřipouštěla návrat.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, jaké bytosti střežily úkryt pod podlahou po všechna ta desetiletí, kdy relikviář čekal na své znovuobjevení. Často se říká, že i dnes, když v bečovském zámku nastane úplné ticho a poslední návštěvník opustí sály, lze z hloubky Pluhovských domů zaslechnout jemné, rytmické klepání, jako by se někdo snažil dostat ven – nebo jako by se samotné zlato v relikviáři pokoušelo vyprávět příběh, který lidská paměť dávno zapomněla. Přijeďte a zkuste v tom tichu zaslechnout, co vám relikviář chce po osmi stech letech konečně říct.