Příběh: Svatováclavská koruna
„Vezmi ji, ale nechoď s ní daleko.“
Ruka se mu třásla, když zvedl korunu z polštáře. Zlato neodráželo žádné světlo, jen pohlcovalo ho jako černá díra, a ten jediný rubín na čele koruny vypadal, jako by ho někdo vtiskl do kovu za studena. Vůně starého pergamenu a kožešin z kaple se mísila s potem, který mu stékal po spáncích. Za zády ho sledoval stín na zdi – otisk jeho vlastního těla, jak se kymácel v nedůvěře.
„Kdo to ví, jestli je to vůbec ten pravý trn?“ zašeptal si Prokop, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Prsty mu klouzaly po zlatých plátech, které se zdály tak lehké, že by je mohl roztrhnout. Ale věděl, že váží tolik, kolik váží vina. A jeho jich bylo dost.
Byl to rok, kdy se Karel IV. už nemohl dívat na Prahu bez bolesti. Město, které měl spojit s Bohem i se zemí, bylo rozervané mezi jeho vlastními syny, mezi cizími vojáky a mezi tím, co slíbil a co se mu podařilo. Koruna ležela v komoře jako posměch – posvátná, neporušitelná, zatímco on, její strážce, se potil v šeru kaple, kde se modlili lidé, kteří ani netušili, že jejich král je jen stínem toho, kým měl být.
„Prokop.“
Zastavil se. Za ním stála Alžběta, jeho manželka, tváří k oknu, kde se za mříží rýsovaly stíny kostela. „Víš, co se stane, když ji vezmeš.“
„Víš, co se stane, když ji nevezmu?“ Odpověď mu vyšla sama, drsná jako kámen. „Zítra bude jiný král. Jiný pán. A ta koruna…“ Zavrtěl hlavou. „Ta už nebude nikdy česká. Bude jen další kouskem kořisti.“
Alžběta se nepohnula. „A ty chceš být ten, kdo ji ukradne?“
„Neukradnu.“ Jeho hlas zněl jako krok na schodech z kamene. „Vrátím ji. Ale ne sem. Ne do rukou těch, kteří ji rozbijí.“ Zvedl korunu výše. „Zavřu ji v klášteře u Sázavy. Tam ji nikdo nechytne. Tam bude bezpečná – jako relikvie, ne jako trofej.“
Alžběta se obrátila. V jejích očích se odrážely plamínky svící, které se třpytily na oltáři. „A co ty, Prokop? Co bude s tebou?“
„Budu mrtvý.“ Řekl to klidně, jako by to bylo faktem. „Ale koruna přežije. A to je důležitější než já.“
Vtom se dveře kaple s rachotem otevřely. Do místnosti vpadl jasný paprsek světla, jako by někdo roztrhl oblohu. Na prahu stál arcibiskup, jeho roucho bílé jako sníh, ale tvář temná jako vichřice. „Já jsem slyšel, že někdo hovoří o krádeži.“
Prokop neodpověděl. Položil korunu zpět na polštář, ale jeho ruce ji už nechtěly pustit. Cítil, jak mu teče krev do dlaní, jako by zlato nasávalo jeho sílu.
„Vezmi ji, ale nechoď s ní daleko,“ šeptala Alžběta za jeho zády. „Protože když ji vezmeš, vezmeš si s ní i svou duši. A ta už nikdy nebude tvá.“
Arcibiskup se posunul blíž. „Sv. Václav by tě za to vyobcoval. A já bych tě nechal.“
„Vím.“ Prokop se napřímil. „Ale já ji musím zachránit.“
A tak ji vzal. A odešel.
Několik týdnů později našli jeho tělo u potoka za klášterem. Korunu u něj nebylo. Ale v kapli svatého Víta, tam, kde měla být, ležela jen prázdná polštářová podložka – a na zdi, kde stín padal, byl nový nápis, vyryty do kamene: *„Kdo ji vezme, ať ji nosí s čistou duší. Kdo ji chce, ať ji hledá.“*
Až dodnes někdo hledá. Ale koruna tam není. A Prokopův stín, který se kdysi kymácel na zdi, už se nikdy nevrátil. Zůstal jen zápach starého pergamenu a zlato, které čeká – jako by čekalo na někoho, kdo by ji vzal a nesl ji dál, než by ji mohli zastavit.