Příběh: U Zelené ratolesti

„Když jsi přišel, byl jsem už mrtvý.“

Tato slova padla z úst muže, který seděl v rohu hostinského pokoje u dlouhého stolu, oblečeného do šedé košile s roztrženým rukávem. Jeho prsty, drsné jako kůra starého dubu, se dotýkaly sklenice s vodou, která se ani po hodině nevyparila. Vzduch v místnosti visel těžce, jako by ho někdo stlačil do kulatého balíku – zápach vlhkého dřeva, prachu a něčeho sladkého, co připomínalo rozkvétající jabloň na zahradě. Venku, za oknem, se ozývalo klapání kopyt na kamenných dlaždicích, ale zvuk přicházel zdánlivě z daleka, jako by ho něco tlumočilo.

„To není možné,“ řekl jsi a posunul jsi sklenici s pivem, která ti klouzala mezi prsty. „Včera jsi byl živý. Včera jsme spolu hráli šachy a ty jsi mě přelstil o dva groše.“

Muže, který se představoval jako Jan Skála, to zjevně nezajímalo. Jeho oči, tmavé jako staré víno, se upířily na tebe, ale ne jako by tě obviňoval. Spíš jako by čekal, až se zeptáš na to, co tě opravdu trápilo.

„Co se ti stalo?“ zeptal ses konečně.

„Zavřel jsem dveře,“ odpověděl. „A když je otevřel, byl jsem tady.“

Tvé srdce se stáhlo do hrudi. Věděl jsi, že to nemůže být pravda. Ale věděl jsi také, že ten muž sedí v hostinci U Zelené ratolesti, kde už před týdnem nikdo neviděl jeho stín. A ještě podivnější bylo, že hostinský, starý Matěj Vondráček, jen pokrčil rameny a řekl: *„Já ho neznám, pane. Ale od včerejška tu sedí.“*

Když ses zeptal, odkud přišel, Skála jen ukázal na zadní dveře, které vedly do dvora. *„Z té strany. Ale dveře byly zamčené.“* A když ses podíval, uviděl jsi na zámku čerstvou vrstvu prachu – jako by nikdo nedošel od týdne.

„Máš nějaké peníze?“ zeptal ses se a vytáhl z kapsy několik grošů. *„Když tě nezná nikdo, tak ti nikdo nepomůže.“*

Skála zavrtěl hlavou. *„Nemám. Ale já vím, kde je.“* A pak ti ukázal na strop, kde se v dřevěné trámy zakousl nějaký předmět – malý kovový klíč, který visel na nitce jako zavěšený na šibenici.

„Ten klíč otevře sklep,“ řekl. *„A tam je to, co mě sem přivedlo.“*

Nechtěl jsi věřit. Ale když jsi se podíval na jeho ruce, uviděl jsi, že pod nehty má zbytky něčeho černého, jako by kopal v zemi. A když ses zeptal, co tam bylo, Skála jen zamlčel a řekl: *„Lidé, kteří už dávno neměli důvod být živí.“*

Hostinský Vondráček ti později řekl, že v tom sklepě nikdy nikdo nebyl. *„Ale když tam kdysi šel Vojtěch Lanna s dělníky, aby tam uložili zásoby, jeden z nich se vrátil s bílou tváří a řekl, že tam něco hvízdá. A že když zapálil svíci, viděl stíny, které se pohybovaly, i když dveře byly zamčené.“*

Ty jsi tam šel sám. Klíč se otáčel těžce, jako by ho něco uvnitř tahalo zpět. Schody vedly dolů, do vlhka a tmy, která ti lezla do plic. A když ses dostal ke dveřím sklepa, uviděl jsi na nich nápis vyřezaný do dřeva: *„Zde leží ti, kteří čekali.“*

Ale dveře nebyly zamčené.

A když jsi je otevřel, uvnitř bylo prázdno. Jen prach a něco, co vypadalo jako zbytky starého plátna, rozházené po zemi. A mezi nimi – malý kovový klíč, který tam rozhodně nebyl, když jsi přišel.

Když ses vrátil nahoru, Skála už na stole neseděl. Hostinský Vondráček jen pokrčil rameny. *„Asi odešel.“*

Ale ty jsi věděl, že neodešel. Věděl jsi, že tam někde je. A že když se podíváš za sebe, uvidíš jeho stín, jak se pohybuje za tebou po chodbě.

Protože U Zelené ratolesti nikdy neopouští ty, kteří sem přišli a našli to, co nepatřilo být nalezeno.

A ty jsi jeden z nich.